Tibetská polévka pro duši

Po obsazení Tibetu bylo nutné tento krok Čínou legitimizovat, nejlépe „historickým nárokem“. Většina autorů se však shoduje na tom, že až od konce 18. století se Tibet stal protektorátem – ne však provincií – Číny (byť s tímto výkladem Tibeťané nemusí souhlasit – viz Dějiny Tibetu od C.W.D. Žagabpy 1967). V průběhu 19. století se vliv dynastie Čching v Tibetu oslaboval. Po založení Čínské republiky v roce 1912 byl Tibet nezávislý až do přelomu let 1950-1951, kdy do něj vstoupily jednotky čínské lidové armády. Češi prošli v minulém století podobnými dějinnými zvraty –  jejich samostatnost se datuje také od dvacátých let a mají obdobně neblahou (dvojí) zkušenost se vstupem cizích armád.

JAKO TŘI HLAVNÍ ATRIBUTY se nejčastěji uvádí: obyvatelstvo musí být trvalého charakteru (aspekt personální), žít na vymezeném území (aspekt teritoriální) a musí existovat alespoň základy politicko-právní organizace moci. Uvedené charakteristiky musí být trvalé povahy. O nejstarších dějinách Tibetu prakticky neexistují žádné záznamy, psaná tibetská historie začíná v 7. století. I ten, kdo ji však zná jen povrchně, zmíněné atributy jasně zaznamená.

Podnětné informace o sebeurčení tibetského lidu najdete v rezolucích Valného shromáždění OSN nebo ve Zprávě mezinárodní konference právníků z r. 1993 (např. na www.tibinfo.cz/clanek.php?id=252).

Můžeme se zmínit i o dalších podstatných znacích:

MĚNA –  od roku 1792 začala tibetská vláda podle vzoru nepálských mincí razit vlastní tamky s tibetským nápisem, od roku 1890 zavedla papírové peníze.

JAZYK – mezi tibetštinou a jazyky Číny neexistuje příbuzenský vztah. Tibetské písmo bylo odvozeno z jednoho typu písma indického, které se píše vodorovně zleva doprava.

MEZINÁRODNÍ UZNÁNÍ – pokud budeme na tento aspekt nahlížet optikou 20. století, tak tibetská vláda skutečně „zaspala dobu“. Do sebe uzavřená země se snažila získat uznání mnoha zemí světa, až když jasně hrozilo nebezpečí z čínské strany.

VLAJKA – poprvé byla představena 13. dalajlámou v roce 1912, který sjednotil vojenské vlajky všech tibetských provincií do jedné, kterou používala tibetská armáda až do roku 1950. V roce 1955 byla stanovena 14. dalajlámou jako oficiální vlajka Tibetu. 

NÁBOŽENSTVÍ, KULTURA – Tibeťané zaujímají mezi ostatními nechanskými národy Číny v mnoha ohledech zvláštní a výjimečné postavení, a to jak z hlediska jejich vlastního historického vývoje a vývoje vztahů Tibetu k Číně, tak z hlediska jejich zcela ojedinělé a odlišné duchovní, zejména náboženské kultury. Tibetský národ dal světu celou plejádu vynikajících náboženských myslitelů (Milaräpa, Gampopa, Congkhapa), historických spisovatelů (Butön), literátů (Sakja-pandita, 6. dalajlama), překladatelů (Marpa, Rinčhen Zangpo) ad. Tibetský buddhistický kánon Kandžur a Tandžur, monumentální sbírka náboženské překladové literatury, patří k jedinečným památkám v celém světovém písemnictví.

Tímto tvrzením se dostáváme na tenký led historické fabulace. Ale zkusme se podívat na pozice světových velmocí po 2. světové válce. Státy Evropy (ať již vítězné či poražené) začaly konsolidovat starý kontinent. Ostrovní Velká Británie opouštěla po 350 letech kolonizace Indii. Katastrofální kapitulace zdrtila sebevědomí Japonska. Mongolsko přešlo z čínského vlivu pod sovětský.

V úvahu tedy přichází (krom Číny) sousední Sovětský svaz nebo vzdálenější Spojené státy. Obě země se však angažovaly ve válkách korejské a vietnamské. Navíc je odvážné tvrdit, že by anektovaly Tibet bez ohledu na právě vzniklou velkou Čínskou lidovou republiku.  

Někdy se dokonce se dočtete, že opouštěli „po věky stavěná mohutná opevnění“ – nesmysl, žádná neexistovala. Obyvatelé odpor kladli. Ze začátku slabý, vojáci LOA (lidově osvobozenecké armády) za potraviny a budování cest platili. Situace se brzy změnila.

Tibetská armáda měla několik tisíc špatně vyzbrojených vojáků bez zkušeností s bojem. Čínská armáda byla zocelená čtyřmi roky občanské války, měla spoustu sovětské a americké výzbroje. A že by velení jedné z největších armád světa poslalo na okupaci země velké jako polovina západní Evropy slabé a hladové jednotky? Na Korejském poloostrově uměli Číňané v té době zatlačit americké vojska na 38. rovnoběžku. Jakými zbraněmi disponovali Tibeťané, názorně ukazují fotografie českých filmařů Síse a Vaniše z roku 1954. Zadovky proti čínským tankům, dělům a letadlům.

Jinou otázkou je, pro neměl Tibet bojeschopnou armádu. Britská Indie nedodávala zbraně, aby neohrozila své politické a obchodní zájmy v Číně. Konzervativní tibetské elity měly strach před potencionální novou vlivnou elitou důstojníků. Navíc armáda něco stojí, což by šlo na úkor klášterů a tyto proto budování moderní armády úspěšně sabotovaly.

Tibeťané svou vlast bránili, lokální povstání byly v letech 1958-59 poměrně rozsáhlé. Boj pokračoval krátce i poté s pomocí CIA, ale Spojené státy brzy podporu ukončily.

 … a proto napadenou zemi nikdo nebránil, všichni se chtěli dostat ze zoufalé životní situace. Otázka o sociálním statuse a právním postavení tibetských zemědělců, kteří tvořili většinu populace, je komplikovaná. Snažíme se našimi termíny (otrok, nevolník, poddaný) označit pestrou sociální skladbu specifickou pro vzdálenou zemi. Zemědělci pracovali na polích, které patřily klášterům, aristokracii nebo tibetské vládě ve Lhase. Platili daně v naturáliích nebo penězi. Jejich povinností byla i práce pro potřeby vlády (doprava zboží, úředníků). Poddaní však zároveň měli právo dědičně využívat půdu, kterou jim přidělil na obživu jejich pán (nemohli ji prodávat a pronajímat). Největší práva měli tzv. thälpové – nejrozsáhlejší skupina. Pokud si plnili své pracovní a daňové povinnosti, nikdo je nemohl připravit o půdu, kterou dědičně využívali. Mohli se i soudit. Poddaní patřící do kategorie düčchung a mibog (nejnižší sociální vrstvy) odpovídali evropskému chápání nevolnictví. Otrok je v kontextu tradičního Tibetu neadekvátní termín. Vazby mezi poddanými a jejich pány měly v různých částech rozlehlé země odlišný charakter.

Mnichů bylo cca 100-200 000, jsou to jen odhady. Přesné údaje o počtu obyvatel neexistují. V každém případě bylo takové množství pro tibetskou ekonomiku velké zatížení. Břemeno však přinášelo také vedlejší efekty – žádné války z tibetské iniciativy, regulace porodnosti v oblastech chudých na zemědělskou půdu a vlastně suplovalo školství v zemi.

Zredukovat obyvatelé jakékoliv země na tři „kasty“ znamená nepochopit lidskou společnost. V Tibetu žili obchodníci, kočovníci, obchodníci, nevolníci hospodařící na pronajaté půdě, svobodní zemědělci, lovci, pastevci, vojáci, bandité, mniši, jeptišky, hudebníci, divadelní herci a umělci.

Neznalost velice složitého globálního problému. Například v africkém státě Niger bylo otroctví postaveno mimo zákon až v roce 2004. Ale takto jasně definované otroctví je pouze špičkou ledovce. Jak se postavit ke gulagům Sovětského svazu, stávajícím pracovním táborům Severní Koreje nebo k čínským „převýchovným táborům“ pro Ujgury či obávaným věznicím lao-kaj pro Číňany. Ty poslední kromě tvrdé práce slouží i jako zásobárna kritiků režimu, Tibeťanů, členů Falun-gong pro potřeby orgánové turistiky. Z mnoha zdrojů např. http://video.aktualne.cz/dvtv/zahalka-v-cine-probiha-genocida-lide-jsou-drzeni-v-taborech/r~e937bd1efcd311e5a5f4002590604f2e/   nebo kniha Ethana Gutmanna „JATKA“.

Mohli bychom popsat celé stránky o současných krutých trestech v Africe, trestech v islámských zemích podle práva šaría (ukamenování, bičování, useknutí ruky) či o již zmíněném zneužívání čínských vězňů pro odběry orgánů. Tím bychom se však vyhnuli krutostem ve starém Tibetu.

Ano, tělesné tresty existovaly. Druhou věcí je, za jaké zločiny byli lidé trestáni. Drakonické zacházení se nevyhnulo (např. při politických komplotech) ani nejvyšším vrstvám. Tibet byl na počátku 20. století izolovaná země se středověkým způsobem vlády.

Ale již s nástupem 13. dalajlamy se věci pomalu měnily. Zakázal nejkrutější tresty včetně trestu smrti. A to mnoho let před tím, než v „civilizované“ Evropě vypuklo mnohamilionové vyhlazovací peklo. Ale zpět do Tibetu. Mezinárodní komise právníků již v roce 1960 konstatovala, že v zemi proběhla genocida. Za čínské okupace se prováděly tresty pohřbení zaživa, zabalení do přikrývek a zapálení, zavěšení obviněného na strom a rozdělání ohně pod ním, pověšení, setnutí, vyvržení, opaření, ukřižování, rozčtvrcení, kamenování, nucení dětí, aby veřejně zastřelily rodiče, mladé mnichy, aby zabili své představené. Zdroje: rezoluce OSN č. 1353 z r. 1953, č. 1723 z r. 1961, č. 2079 z r. 1965, spisovatelka M. Craigová „Krvavé slzy“.

Politika komunistů decimovala i samotnou Čínu. V 50. + 60. letech hladomor připravil o životy desítky miliónů lidí. Rodiče jedli své malé děti. Zfanatizované mladé gardy lynčovaly rodiče, učitele, profesory. Životy dalších milionů lidí skončily v koncentračních táborech „lao-kaj“ či na popravištích. Čína je jedním z mála států, které nezveřejňují počty popravených lidí. Smutně čtivým zdrojem informací může být např. kniha čínského spisovatele Liao I-wua „Hovory se spodinou“.

Fotografie krutostí – účinný přesvědčovací prostředek už od časů J. Goebbelse, vzpomenout lze také sovětské upravování či falza fotek. U většiny tibetských „dokumentačních“ fotografií není nutné nic retušovat. Stačí dodat „správný“ popisek. Označení fotografií XINHUANET znamená, že jsou majetkem Xinhua News Agency, což je oficiální tisková agentura ČLR – největší a nejvlivnější mediální organizace v Číně podřízena čínské vládě a komunistické straně. Tiskne a „vysvětluje“ správný úhel nazírání v čínštině, angličtině, španělštině, francouzštině, ruštině, portugalštině, arabštině a japonštině. Relevantnost takovýchto popisků fotek musí čtenář posoudit sám…

Tento argumentační „trumf“ má kořeny ve dvou souvislostech

– historické – v roce 1954 přijal Dalajláma místo místopředsedy čínského Národního shromáždění a na Maovu počest dokonce napsal báseň „Je kultivovaný a zdvořilý“. Dlouze a trpělivě (a určitě i s velkými obavami o osud Tibetu) vyjednával s nejrůznějšími představiteli komunistické velmoci. Odsoudíme za toto konání devatenáctiletého mladíka v napjaté historické situaci? Každý, kdo si přečte 1-2 knížky o 50. letech v Tibetu, o nezastavitelné okupaci země, si může udělat obrázek sám – viz např. G. Collard a G. Grasdorff  „Posvícení v rudých tmách“. I někteří Tibeťané podporovali Čínu. Doufali, že komunistická revoluce přinese slibované změny. Později na to mnozí doplatili životem (např učenec Šerab Gjamccho), jiní „pouze“ dlouholetým vězením (10. pančhelama).

– v sociálním cítění tibetského duchovní vůdce, který znepokojen ve světě narůstajícími rozdíly mezi chudými a bohatými, mimo jiné prohlásil „Marxismus klade důraz na spravedlivou distribuci, a to je pro mě podstatné“. Je zavrženíhodné, že dalajlama našel i v tomto „západním učení“ něco pozitivního?

Sekta Karma Kagyu bojovala celé roky se sektou Žluté klobouky a prohrála. Neobešlo se to bez poprav. V roce 1792 byly mnohé kláštery Kagyu konfiskovány a jejich mniši byli násilně obráceni k sektě Gelugpa (sekta dalajlamy). Vyplývá z toho, že násilné náboženské konflikty byly specifikum Tibetu? Vzpomeňme křížové výpravy, třicetiletou válku, osmanské boje. Tibet nebyl ráj na zemi, to netvrdí žádný tibetolog, ani většina Tibeťanů včetně dalajlamy.

Pisatelé se často zaštiťují pestrou směsicí jmen, kterou je vhodné rozdělit do dvou skupin. Na lidi, kteří v Tibetu dlouhodobě pobývali či problematiku poctivě studovali a ovládali tibetskou (nebo alespoň čínskou) řeč. Mezi nejčastěji citované patří např. francouzská Alexandra David Neelová či obchodní zástupce Velké Británie lord David MacDonald. Oba strávili na střeše světa dlouhé roky, Tibet milovali, ale dovedli o něm psát i kriticky. Z jejich knih jsou citovány jen vytržené krátké pasáže. Jiná kniha –„Sedm let v Tibetu“ od H. Harrera nebývá uváděna vůbec – rakouský horolezec totiž nezmiňuje nic negativního (krom vyhraněných protičínských postojů).

Druhou skupinu tvoří příležitostní komentátoři více či méně erudovaní, kteří informace čerpali hlavně z čínských podkladů poskytnutých (nejčastěji) v anglickém jazyce.  Americký historik a politolog M. Parenti vychází z práce „kapacit“ jako např. Anna Louise Strong, A. Tom Gruenfeld, Stuart Gelder. Všichni měli určitou zálibu v maoismu. Nikdo z nich nemluvil tibetsky ani čínsky. Museli vycházet z údajů poskytnutých Číňany, což může zpochybňovat věrohodnost těchto podkladů. Často čerpali ze spisů starých britských průzkumníků, kteří rádi zaznamenali každý kousek podezřelého folklóru a mnohou zaslechnutou historku brali jako nezpochybnitelný fakt. A co hůře – i z relevantních podkladů (např. spisy Charlese Bella)  „vyďobávali“ jen to, co uznali za vhodné, vytrhávali věci z kontextu.

Možná jeden případ pro dokreslení – zmíněná americká novinářka A. L Strongová (1885-1970) byla velká obdivovatelka stalinského Sovětského Svazu, Maovy Číny a Severní Koreje, kde měla prominentní styky s nejvyššími pohlaváry! Žila v Pekingu na náklady maoistického režimu v luxusu, o kterém se většině čínských pracujících ani nesnilo. O relevantnosti jejích informací si může udělat obrázek každý sám.

Co dodat k pracím snaživých bloggerů, kteří komolí jména svých „informačních zdrojů“ – přejmenování R. Geldera na Herdera či V. Ovčinikova na Očinikova? Snad jen to, že údaje těchto cestovatelů o jejich putování po Tibetu v 50. či 60. letech nabádají k ostražitosti. Kdo se mohl takto volně v okupované zemi pohybovat, musel nějakou formou spolupracovat s novým držitelem moci.

V průběhu 60. let dostávala tibetská emigrantská komunita od CIA 1,7 milionů dolarů ročně, jak bylo v roce 1998 publikováno ministerstvem zahraničí USA. Finance sloužily na podporu tibetských exilových orgánů, škol, nemocnic.  Část zdrojů směřovala na partyzánské akce tibetských oddílů z Nepálu proti čínské moci. Statečný, ale beznadějný odboj popisuje např. Mikel Dunham v knize „Buddhovi bojovníci“.

Tibetské vyhnance podporovala také indická rozvědka, protože Číňané vyvolali několik demonstrativních pohraničních konfliktů.  A naopak – podobných podpor se dostalo z čínské strany mnoha maoistickým protivládním skupinám po celém světě (70. léta Angola, přelom tisíciletí Nepál).