V dějinách každé společnosti jsou významné dny, svátky, které připomínají nějaké historické události nebo tradice. Můžou se dělit podle různých kritérií např. na státní, náboženské, mezinárodní nebo třeba v totalitních režimech na oficiální a ty „závadné a nevyhlášené“ (vzpomeňme pár z naší nedávné minulosti – vítězné únory a říjnové socialistické revoluce oproti Palachovým dnům).
Svátek Lhakar je specifickou tibetskou formou protestu, kdy nedochází k žádným demonstracím, násilnostem. Je inspirovaný pokojnou formou hnutí jako tomu bylo například u Mahátma Gándhího. Každý třetí den v týdnu se Tibeťané na celém světě obzvláště snaží, aby na sobě měli tibetské šaty, aby jedli tibetské jídlo, četli tibetské články a mluvili tibetským jazykem. Pořádají se večerní svíčkové vigilie. Je to vzkaz čínské snaze o počínšťování dnes už tibetské menšiny ve vlastní zemi, že není schopna rozdrtit tibetské touhy po svobodě. Je to den, který svědčí o odolnosti tibetského lidu v Tibetu a v exilu.
Historie – pravidelné připomínání Lhakaru („bílé středy“ nebo také „čisté oddanosti“) se datuje od potlačení demonstrací v roce 2008. Přispěla k tomu nenaplněná očekávání Tibeťanů, kteří si od přidělení organizace olympijských her Číně slibovali větší demokratizaci na střeše světa. Lhakar začal také používat umění, literaturu, poezii a hudbu jako nástroj k získání větších politických práv. Rozšiřují se písně s politicky zabarvenými texty nebo hudební videa s obrázky dalajlámy. Hnutí přineslo renesanci v umění a literatuře na celé náhorní plošině. Tibeťané objevují, jak může kultura zachránit politiku, místo aby politika zachránila kulturu.
Tibetština ve lhakarském hnutí – podporuje oživení veřejného nadšení pro studium rodného jazyka (děti se totiž od základní školy učí hlavně čínštinu). V různých částech Tibetu se děti i dospělí zavazují, že ze své slovní zásoby vyloučí čínské výrazy:
Jsem Tibeťan, ode dneška budu v rodině mluvit čistě tibetsky.
Jsem Tibeťan, ode dneška budu mluvit čistě tibetsky, kdykoli potkám Tibeťana.
Jsem Tibeťan, ode dneška si budu každý den až do smrti připomínat, že jsem Tibeťan.
Jsem Tibeťan, ode dneška budu každou středu nosit pouze tibetský tradiční oděv, čubu.
Jsem Tibeťan, ode dneška budu každou středu kdekoliv mluvit pouze tibetsky.
Jsem Tibeťan, ode dneška se budu učit tibetštinu.
Jsem Tibeťan, ode dneška přestanu jíst maso a budu jíst pouze vegetariánskou stravu a každou středu získám další zásluhy.
Jsem Tibeťan, ode dneška budu používat tibetštinu vždy, když Tibeťanům zavolám nebo jim pošlu zprávu.
V některých oblastech se rozdávají zdarma slovníky. Spisovatelé a hudebníci ve východním Tibetu, z nichž mnozí preferovali dominantní čínštinu jako umělecké médium, nyní skládají a píšou v tibetštině. Mniši v klášteře Sershul v provincii Sichuan ve snaze chránit svůj mateřský jazyk zakazují používání čínštiny při komunikaci mezi sebou pokutováním jednoho juanu za každé vyslovené čínské slovo. Z pohledu jeho zastánců je hnutí vnímáno čínskými úřady jako hrozba. Jeho podstata není v čhupě, kterou Tibeťan nosí, ale v záměru, s jakým ji nosí. Skutečný Lhakar je hnutím mysli, a proto je neviditelný a nedotknutelný.
Prosazování tibetské kulturní identity se v Tibetu vyvinulo v široce rozšířené hnutí nespolupráce a samostatnosti. Rostoucí počet Tibeťanů se stravuje pouze v tibetských restauracích a bojkotují čínské podniky. V tibetských restauracích a kavárnách majitelé obsluhují zákazníky, jen když si objednají v tibetštině. V některých oblastech bojkotují čínské obchody se zeleninou.
Budování solidarity mezi Tibetem a exilem – lhakarské hnutí pomáhá propojovat mladé lidi s jejich spoluobčany Tibeťany žijícími v Číně a těmi, kteří jsou rozptýleni po celém světě. Vytváří dynamické nadnárodní vazby mezi lidmi v exilu a ve vlasti. Rádia Hlas Tibetu a Svobodná Asie či Hlas Ameriky informují o příbězích Lhakaru z Tibetu, seznamují s aktivitami v exilu a vysílají diskuse o budoucnosti hnutí.
Skutečnost, že pro čínské úřady je těžké kriminalizovat, zatknout nebo zabránit jednotlivci za to, že mluví určitým jazykem, nosí kus oblečení nebo sní určité jídlo, ztělesňuje vynalézavost i jednoduchost Lhakaru. Nabízí příležitost k naději a optimismu v situaci, kterou nadále ovládají represe a tragédie.
Zdroje informací: wikipedia, tibetské exilové weby