Údolí Pin je mnohem chladnější a výše položené, než námi již několikrát navštívené údolí Spiti. Region je velmi odlehlý, bez signálu poblíž tibetských hranic. Nespadá pod jurisdikci tibetské exilové vlády. Cesty jsou velmi nekvalitní, zdravotní a další infrastruktura je daleko.
Klášter Pin jsme objevili v roce 2016, zjistili jsme, že je tu velká skupina mnišek, ale nemají žádnou finanční podporu na provoz a vzdělání. Pouze na pomalu postupující stavební práce, které dotuje indická vláda v rámci programu na „Zachování kulturního dědictví“.
Dívky sem přicházejí a začínají studovat v pozdějším věku, např. i v osmnácti letech. V klášteře jich žije 30 – 40. Obecně se při studiu začíná znalostí písma a gramatiky, následně buddhistických rituálů a po sedmi letech navazuje studium buddhistické filosofie. Dívky v „Chomo Gompa“ však ve svém studiu setrvávají již několik let u základních rituálů, pro buddhistickou filosofii zatím nebyly dobré podmínky (nepřítomní učitelé a také dosavadní vzdělání nebylo u dívek upevněné). Při našich návštěvách byli přítomní učitelé, ale každý rok někdo jiný, platy byly nízké a nikdo kvalifikovaný neměl zájem v klášterní škole dívky učit. Rozvoj vzdělání byl tedy velmi pozvolný.
Měli jsme srovnání s námi podporovaným klášterem Kowang, kde dívky již samostatně obstarávají klášter, mají základy angličtiny, nejsou tak plaché, ale naopak jsou sebevědomé a kreativní. Z naší přítomnosti měly dívky z údolí Pin nejspíše smíšené pocity. Byly rády, že je někdo přijel navštívit a cítily velkou vděčnost, že na nich někomu záleží, a zároveň plachost a stud, že nedokáží komunikovat a sdělit, co mají na srdci. Také přílišná skromnost nám bránila zjistit, co skutečně potřebují.
Kreativita mnišek u dopisování je zatím velmi základní, dokáží se představit, ale koncept výměny a sdílení je jim zatím trochu cizí. Z naší strany je trochu problematické je do procesu psaní dopisů zasahovat. Myslím, že dívky moc neví, co do dopisu napsat, a tak píší obecné informace. Jejich denní život je rutinní a jednotvárný. Oproti očekávání často nemají potřebu se nijak osobnostně prosazovat nebo sdílet svá osobní pozorování. Smysl pro individualismus je tu velmi nepatrný. Oproti našemu způsobu života mají zcela minimální možnosti rozptýlení a dalšího rozvoje. Jejich strava je ječná tsampa nebo rýže s čočkou.
Díky dotaci z indické vlády se jim podařilo pořídit před pár lety spolehlivé vozidlo, takže mohou do 2h dalekého hlavního města jezdit nakupovat zásoby nebo pořizovat otop. Dříve vozily zásoby autobusem a tahaly je do kopce. V případě nouze také mohou vyjet za zdravotní pomocí, což je skvělé. Mnišky z Pinu by rády vytvořily ve svém klášteře knihovnu a sbírku knih. Mají hezky upravené sociální zařízení, dokončené vlastní pokojíčky a klášter po stavební stránce má základní zázemí hotové.
Protože v oblasti není signál, je komunikace s tímto klášterem složitější, protože také hlavní mniška neuměla anglicky. Poslední rok komunikujeme s indickou učitelkou angličtiny. Díky ní se podařilo uskutečnit i neuvěřitelný proces – finanční podpora transplantace ledviny jedné z mnišek. Děkujeme dárcům, kteří na projekt přispěli.
Klášterní škola Chomo Tschoeling v údolí Pin
