Výlet do Indie 2015_16Už od dob studií jsem uvažovala o tom, že jednou, až budu moct, zkusím někoho podporovat a pomáhat mu na dálku. Vzhledem k tomu, že mám ráda hory a vždycky jsem sympatizovala s Tibetem, padla volba právě na organizaci MOST a vybrala jsem si malého chlapce Tenzina z exilové vesničky Tibetan Homes Foundation v Mussoorie. Zaujalo mě, že je možné své kmotřence, adoptované mnichy a seniory navštívit přímo v Indii a dva roky jsem sledovala termíny a informace o těchto cestách a četla jsem si články se zážitky dárců, kteří už cestu absolvovali. Letos se zadařilo a v nabídce byl termín, který vyhovoval. Zaujalo mě, že je to první cesta do údolí Spiti, a i když mám Tenzina v Mussorie, které lze navšívit jen z druhé cesty do Ladaku, chtěla jsem moc jet. Zbývalo už jen přemluvit manžela a jít do toho. Cestu jsem si nadělila k narozeninám a byl to pro mě ten nejhezčí dárek s velkým D, jaký jsem mohla sama od sebe a od manžela dostat.

Výlet do Indie 2015_12Podle mě je to úžasná myšlenka, že dárci mají možnost zúčastnit se takovéto cesty, že můžou vidět „svoje“ děti a poznat indický Himálaj, nádhernou přírodu, památky, horské vesničky a kulturu místních obyvatel – a to přímo s tibetským průvodcem Tenzinem. Jemu také náleží největší pochvala. Je to opravdu skvělý, empatický, komunikativní člověk a průvodce, kterému jsme mohli věřit a díky kterému jsme se cítili bezpečně a poznali jsme místa, která bychom třeba s cestovkou nikdy neviděli. Sympatický byl jeho zápal pro věc, spolehlivost, organizační schopnosti, plánování programu a cesty. Tady můžeme jen chválit! Vždycky nám vyšel vstříc a přizpůsobil program aktuální situaci, počasí nebo zdravotnímu stavu. Díky němu a samozřejmě všem ostatním spolucestovatelům byla cesta nezapomenutelná (chvílemi přímo dobrodružná) a moc jsme si ji užili!

Výlet do Indie 2015_10Myslím si, že v rámci možností a místních podmínek jsme viděli maximum, vyzkoušeli jsme ubytování i stravu všeho druhu a viděli jsme Indii z více stran. „Přežili“ jsme úmorné vedro v přelidněném Dillí, navštívili jsme krásný palác Tádž Mahal a měli jsme možnost vidět, jak funguje hektický život v indických městech. Nejhezčí vzpomínky ale budeme mít na cestování horami, které nás všechny ohromily. Nikdy nezapomenu na nocování v tibetských rodinách ve vesnici Demul, kde nám vařila přímo paní domácí – babička Sunom a kde jsme snídali na střeše domu posazení na kobercích a kochali se výhledy na vrcholky hor. Túra za vesnicí v nadmořské výšce nad 4 500 m n. m. byla náročná, trošku nás všechny pozlobila nadmořská výška, ale odměnou nám byly kruhové výhledy do všech stran a pro mě i uspokojení, že jsem překonala svůj výškový rekord. Nejemotivnější pro nás bylo setkání s malými mnichy v buddhistickém klášteře Ki, kde měli dva kamarádi z výpravy podporované chlapce. Nestydím se napsat, že jsme při přivítání všichni slzeli. Přemýšlela jsem, jak bych zvládla já setkání se „svým“ Tenzinem. Nezapomenutelná byla také návštěva dvou tibetských obřadů ve městě Šimla a v tibetské vesnici Nako a také prohlídka jednoho z nejstarších klášterů Tabo. Trošku dobrodružné byly přejezdy horami, ale celou cestu se bylo na co dívat a co fotit. Spousta zážitků, vzpomínek, fotek a nových přátel.

Pozitivum bylo, že i přesto, že jsme byli věkově různorodá skupina, tak jsme si sedli a hezky a vesele se nám spolu cestovalo. Ale to jsem předpokládala, protože na takovou cestu se můžou vydat jen podobní „nadšenci“.

Indický Himaláj je opravdu krásný a styl cestování mi vyhovoval, takže zvažuji, že se někdy v budoucnu, pokud bude příznivá konstelace, vydáme ještě do další části Malého Tibetu, do Ladaku a třeba se nám podaří navštívit i „našeho“ Tenzina.

S pozdravem Věra Komínková, 11/2015