Tři týdny v Indii mezi Tibeťany v exilu: příběhy z podhůří Himálaje 2026

Po noční cestě autobusem jsme dorazili do Dharamsaly – duchovního centra tibetské exilové komunity. Po krátkém odpočinku vedly naše první kroky do TCV – Tibetan Children’s Village, jedné z nejvýznamnějších vzdělávacích institucí pro tibetské děti.

Cesta byla náročná, ale děti nám okamžitě dodaly energii. Jejich radost, otevřenost a bezprostřednost nám znovu připomněly, že nezáleží na tom, kde člověk na světě žije. Laskavost a lidské spojení překračují hranice.

Ve škole jsme se setkali s vedením, učiteli i dětmi, které zde vyrůstají a studují bez svých rodičů. Jejich vzdělávání je možné díky podpoře dárců z celého světa, významnou roli v něm však mají také lidé z České republiky.

TCV není pouze místem, kde děti získávají vzdělání. Hlavním posláním školy je vychovávat dobré lidi s otevřeným srdcem – děti, které budou hodnoty laskavosti, soucitu a respektu nejen znát, ale především žít.

Právě tato filozofie je v každodenním životě školy velmi patrná. Nejde jen o známky a výsledky, ale o vytváření prostředí, kde děti mohou bezpečně vyrůstat, rozvíjet své schopnosti a zachovávat svou kulturu.

Během návštěvy jsme potkávali děti podporované českými dárci, předávali jim dopisy a fotografovali je pro jejich dárce. Bylo krásné sledovat, jakou radost dětem osobní vzkazy přinášejí. 

Projekt Adopce ProTibet není jen o finanční pomoci. Vytváří skutečné vztahy mezi lidmi na opačných koncích světa.

V Dharamsale jsme navštívili také naše mnichy z programu adopce v klášteře Namgyal. Nebylo to jen předávání dopisů a společné fotografování – byl to čas strávený spolu, plný úsměvů, otázek, sdílení a radosti z opětovného setkání.

Jedním z nejsilnějších momentů celé cesty byla audience u Jeho Svatosti dalajlámy. Už samotná možnost vstoupit do prostoru, kde jsme se s ním mohli setkat, v nás vyvolávala velkou pokoru a očekávání. Měli jsme možnost jej pozdravit a na krátký okamžik se zastavit v jeho přítomnosti.

Byl to okamžik naplněný klidem, laskavostí a zvláštní energií, kterou je těžké zachytit slovy. Člověk si z něj neodnáší jen vzpomínku na setkání s významnou osobností, ale především pocit hlubšího ztišení a inspirace. Pro všechny členy výpravy zůstane audience jedním z nejcennějších okamžiků celé cesty – chvílí, ke které se budou vracet ještě dlouho po návratu domů.

Naše setkávání v Dharamsale pokračovalo také návštěvou domova seniorů Jampaling. Toto místo nám ukázalo další důležitou část života tibetské exilové komunity – péči o ty, kteří za sebou mají dlouhé a často velmi náročné životní cesty.

Mezi obyvateli domova jsme potkávali lidi s neobyčejnými příběhy. Každý z nich si s sebou nese vlastní vzpomínky, zkušenosti i kus historie tibetského národa. Přestože zde nacházejí bezpečné zázemí, domov se dlouhodobě potýká s nedostatkem finančních prostředků, především na zajištění dostatečného počtu pečujících zaměstnanců.

I proto jsme se letos rozhodli naši pomoc rozšířit také tímto směrem. Některé seniory jsme zapojili do programu adopce a zároveň jsme přislíbili podporu na financování další pečovatelky, která pomůže zajistit lepší každodenní péči o obyvatele domova.

Stejně jako při setkání s dětmi v TCV nebo s mnichy v klášteře Namgyal jsme i zde znovu viděli, že největší hodnotu má osobní kontakt.

Velmi milým momentem bylo nahlédnutí do každodenního života domova – jeho obyvatelé nám s hrdostí ukázali kuchyni i malé zákulisí, které běžný návštěvník nevidí. Viděli jsme jejich domácí výrobnu nudlí, místnost plnou dlouhých závěsů čerstvě připravovaných nudlí, které následně putují do kuchyně pro společná jídla.

Právě tyto obyčejné, ale autentické chvíle nám umožnily poznat Jampaling nejen jako místo pomoci, ale především jako skutečný domov, kde žije komunita lidí se svými zvyky, vzpomínkami a každodenními radostmi.

Navštívili jsme také Norbulinku – centrum pro zachování tibetského umění a kultury, které je jedním z důležitých míst uchovávajících tradice tibetského národa. V tradičních dílnách zde vznikají thangky, sochy i dřevěné výrobky, jejichž tvorba vyžaduje nejen velkou zručnost, ale také trpělivost a hluboký respekt k předávanému řemeslu.

Při procházení areálem jsme mohli nahlédnout přímo do dílen, kde se toto umění stále živě udržuje. Celé místo působí klidně a harmonicky – jako prostor, kde se minulost přirozeně propojuje se současností a kde si člověk znovu uvědomí, jak důležité je chránit kulturní dědictví, které by jinak mohlo postupně mizet.

Strávili jsme zde jako bonus den s našimi přáteli z kláštera Ki ze Spiti. Hlavní koordinátor Tenzin Norbu a další mniši zde během zimních měsíců studují buddhistickou filozofii a připravují se na další období svého působení v klášteře.

Bylo krásné vidět je nejen při studiu, ale také v běžných chvílích mimo klášterní prostředí. Společně jsme strávili den plný sdílení, smíchu a nakonec i přátelského česko-tibetského fotbalového zápasu. Právě tento okamžik, kdy vedle sebe stáli mniši v tradičních rouchách a čeští návštěvníci s míčem na hřišti, krásně ukázal, že skutečné vztahy nevznikají pouze při slavnostních příležitostech, ale především při obyčejném společně stráveném čase.

Opouštíme Dharamsalu a míříme do Gopalpuru – podle mnohých do jedné z nejkrásnějších poboček TCV. Škola leží uprostřed čajovníkových zahrad a piniových hájů a harmonie tohoto místa je téměř hmatatelná.

Krásu tohoto prostředí ale nevytváří jen okolní příroda. Především ji tvoří lidé – skvělí učitelé, zaměstnanci školy a téměř 700 dětí, které zde žijí a studují.

Přivítání bylo mimořádně srdečné. Děti si pro nás připravily kulturní program plný tradičních tanců a hudby. Na hlavním pódiu nás čekal také transparent vítající členy MOSTu ProTibet. Připravily ho prý na poslední chvíli, protože ještě den před naším příjezdem slavili Graduation Day studentů desátých a dvanáctých tříd.

Po společném obědě jsme se setkali s jednadvaceti dětmi, které podporujeme prostřednictvím adopce. Povídali jsme si s nimi, předávali dopisy od dárců, pořizovali fotografie a sdíleli radost ze vzájemného setkání.

O děti a komunikaci se v Gopalpuru stará naše koordinátorka Nyima – mladá, sympatická a velmi schopná žena, která svou práci dělá s obrovským nasazením.

A právě díky ní jsme zažili jeden z těch příběhů, které ukazují, jak nečekaně se mohou lidské cesty propojit.

Přibližně před šestnácti lety, když MOST ProTibet provozoval v Ladakhu šicí dílnu ProTibet Tailoring, pracovala zde také Nyimina maminka. Malá Nyima za maminkou chodila po škole do práce a každý den se dívala na velké logo MOSTu ProTibet na stěně dílny.

Tehdy si možná nikdo nedokázal představit, že o mnoho let později bude právě ona pomáhat tibetským dětem a komunikovat s jejich sponzory. Jak sama říká, byl to její dětský sen.

Možná právě proto jí její práce tak jde. Protože není jen zaměstnáním – je pokračováním příběhu, který začal dávno předtím. 

Před odjezdem jsme prošli celou školu, navštívili domečky, školku i okolní čajové zahrady. Povídali jsme si s ředitelem školy a dalšími zaměstnanci a znovu jsme si uvědomili, že TCV není jen škola. Je to domov, kde děti získávají nejen vzdělání, ale také pocit bezpečí a přijetí.

Další zastávkou na naší cestě byla Chauntra. Místo, kde jsme se setkali nejen se seniory, ale také s novou důležitou částí projektu Adopce ProTibet.

Letos jsme se rozhodli udělat malý, ale významný krok navíc – rozšířit podporu o děti s mentálním postižením ve speciální škole TCV Chauntra.

Ne proto, že by jejich příběhy byly důležitější než příběhy ostatních dětí. Ale proto, že právě tyto děti často zůstávají stranou. Přitom potřebují podporu, péči a příležitost možná ještě více než ostatní.

Ve škole jsme viděli obrovské nasazení učitelů a zaměstnanců, kteří dětem vytvářejí bezpečné a podnětné prostředí. S velkou trpělivostí je učí věci, které pro nás mohou být samozřejmé, ale pro ně představují důležité životní kroky.

Každý malý pokrok zde má svou váhu.

Prošli jsme celou školu a navštívili také jednu místní specialitu – školní kravín. Každá kravička má své jméno, děti se o ně učí starat, pomáhají s krmením i dojením. I takové každodenní činnosti jsou součástí jejich vzdělávání a přípravy na samostatnější život.

Před jejich učiteli a pečujícími zaměstnanci jsme cítili velký respekt. Jejich laskavost, trpělivost a oddanost dětem jsou obdivuhodné.

Věříme, že se najdou lidé, kteří v této podpoře uvidí stejný smysl jako my. Protože každý člověk si zaslouží možnost rozvíjet svůj potenciál a být přijatý takový, jaký je.

Setkání s tibetskými babičkami a dědečky patří vždy k nejsilnějším okamžikům našich cest.

Někteří se nepřestávají usmívat, jiní mají v očích slzy dojetí. Někteří vzpomínají na svůj útěk z Tibetu, další se tiše modlí, drží nás za ruce a nechtějí se rozloučit.

Každý z nich si ale nese svůj vlastní příběh. Příběh ztráty, odvahy a nového začátku.

A přesto z nich nejvíce vyzařuje vděčnost.

Vděčnost lidem z druhého konce světa, kteří na ně myslí a kterým není lhostejné, jak žijí.

Letošní setkání bylo výjimečné pro pana Sonama, který se poprvé v životě setkal se svým dárcem Zbyňkem. Radost obou dvou byla obrovská a bylo krásné sledovat, jak se z anonymní podpory stává skutečné lidské setkání.

Seniorům jsme také přivezli ručně pletené vlněné čepice z České republiky. Mohli si vybrat barvu i styl – někteří si s radostí vybírali výrazné čepice s bambulí, jiní dávali přednost decentnějším variantám. I takový malý dárek jim přinesl velkou radost.

Navštívili jsme seniory žijící v domově v Chauntře i ty, kteří stále žijí samostatně.

Součástí naší letošní podpory byla také pomoc s vybavením nové modlitebny v domově seniorů. Toto místo bude sloužit nejen k modlitbám, ale také jako prostor pro společná setkávání, ztišení a uchování duchovních tradic, které jsou pro tibetskou komunitu tak důležité.

Během pobytu v oblasti Bir jsme navštívili také tibetskou komunitu Tibet Bir Society a setkali se s jejím hlavním zástupcem panem Karmou Namgyalem.

Tato návštěva ukazuje, že podpora nemusí směřovat pouze k jednotlivcům, ale může pomáhat celé komunitě.

V minulém roce jsme komunitu podpořili částkou přes 80 tisíc korun na nákup masážního seragemového lehátka. To slouží místním lidem jako dostupná forma terapie a péče o zdraví. Pomáhá při různých obtížích – například při bolestech kloubů, problémech s tlakem, cukrovkou nebo jako forma akupresurní a relaxační terapie.

Lidé, kteří terapii využívají, si její účinky velmi pochvalují a jsou vděční, že mají tuto možnost přímo ve své komunitě.

O lehátko se stará jedna zaměstnankyně a služba je otevřená všem členům komunity. Zájem je zatím dokonce větší, než umožňuje kapacita, proto jsou další zájemci evidováni v pořadníku.

Věříme, že tato podpora bude dlouhodobě pomáhat co největšímu počtu lidí.

Součástí naší návštěvy v Biru jsou také setkání se seniory přímo v jejich domovech. Přinášíme jim dopisy od českých dárců, které pro ně mají velkou osobní hodnotu. Letos jsme jim také předali teplé čepice, které nechal pro seniory ušít jeden z našich dárců. I takový drobný, ale osobní dárek dokázal vykouzlit mnoho úsměvů.

Další část naší cesty nás zavedla do Mussoorie, kde sídlí Tibetan Homes Foundation (THF).

Po nočním přejezdu nás přivítalo velmi chladné a deštivé počasí. Přestože podle kalendáře mělo být teplo a slunečno, místo toho jsme zažili nečekaně studené dny. Ale stejně jako na mnoha místech během této cesty, i zde nám pocit tepla dodali především lidé, se kterými jsme se setkali.

THF patří mezi významné instituce vzdělávající tibetské děti žijící v exilu. Ve škole v Mussoorie žije a studuje přibližně 800 dětí, další stovky pak v pobočce v Rajpuru. Mnohé z nich mohly získat vzdělání díky podpoře českých dárců.

Naše návštěva se časově shodovala s významnou událostí – Graduation Day. Studenti dvanáctých tříd zde po úspěšném ukončení zkoušek slavili završení své školní cesty.

Bylo krásné být součástí této slavnostní chvíle a vidět jejich hrdost i radost.

Setkali jsme se také s dětmi podporovanými v rámci Adopce ProTibet, předávali dopisy od dárců, fotografovali je a povídali si s nimi. Díky osobním setkáním jsme mohli také doplnit některé informace v adopčním programu.

Bohužel jsme se tentokrát nepotkali úplně se všemi dětmi, které podporujeme. Někteří studenti po ukončení desáté třídy právě absolvovali náročné zkoušky a byli doma na prázdninách. Také studenti dvanáctých tříd, kteří slavili Graduation Day, už po slavnosti odjeli.

Přesto jsme měli možnost setkat se i s novými dětmi zařazenými do programu podpory, pro které nyní hledáme nové dárce.

Součástí naší návštěvy byl také tradiční ranní program školy – assembly. Společně s dětmi jsme se zúčastnili shromáždění, během kterého zaznívá tibetská i indická hymna.

Děti si pro nás připravily také kulturní vystoupení. V tradičních krojích nám představily hudbu, tanec i část své kultury. Měli jsme možnost děti pozdravit krátkým proslovem za MOST ProTibet a následně jsme prošli školu, jednotlivé učebny i další části areálu.

Velmi zajímavá byla návštěva třídy zaměřené na tradiční tibetské malířství. Zde jsme si uvědomili, jak složité je dnes zachování některých tradičních oborů. Zatímco před patnácti lety zde studovalo kolem třiceti dětí, dnes zůstává pouze jediný student.

Je to připomínka toho, že zachování tibetské kultury vyžaduje nejen zájem, ale také dlouhodobou podporu.

Po několika dnech jsme pokračovali do Rajpuru, kde se nachází další část Tibetan Homes Foundation.

Počasí zde už bylo mnohem příjemnější a my jsme mohli naplno poznávat školu i její každodenní život.

Navštívili jsme jednotlivé části areálu, setkali se s dětmi a strávili krásný čas také v hodině hudební výchovy. Minimálně hodinu jsme společně zkoušeli různé hudební nástroje, na které se děti právě učily hrát.

Byl to jeden z těch obyčejných, ale nezapomenutelných okamžiků, kdy se stírají rozdíly mezi kulturami a zůstává jen společná radost.

Zjistili jsme, že škola se v současnosti potýká s významnou změnou financování. Mezinárodní organizace SOS Children’s Villages, která stála u jejího založení a po dobu třiceti let ji podporovala, svou podporu postupně ukončuje.

Pro THF to znamená velký zásah, protože tato pomoc tvořila významnou část zdrojů potřebných pro fungování školy. O to důležitější je role dlouhodobých partnerů a dárců. MOST ProTibet se stal jedním z pěti nejvýznamnějších podporovatelů Tibetan Homes Foundation a díky této podpoře mohou děti dál získávat vzdělání, bezpečné zázemí a možnost rozvíjet svou budoucnost.

Navštívili jsme také domov seniorů v rámci Tibetan Homes Foundation, kde žijí bývalí zaměstnanci THF, kteří nemají své rodiny.

Pro místní obyvatele byla naše návštěva velkou událostí. Čekali na nás připraveni v řadě s tradičními bílými šátky khataky v rukou. S velkou radostí nám je zavěšovali kolem krku a během chvíle měl každý z nás několik šátků.

Užívali si společné fotografování, smáli se, vzájemně se rozveselovali a někteří z nich dostali také dopisy od svých dárců.

Významnou část naší cesty jsme strávili také s buddhistickými mniškami ze Spiti, které dlouhodobě podporujeme. Během zimních měsíců přicházejí do Rewalsaru, kde mohou pokračovat ve studiu buddhistické filozofie, meditace a tradičních nauk.

Setkali jsme se zde s mniškami z kláštera Kowang i s mniškami z údolí Pin, kde se pro jejich komunitu teprve buduje vlastní klášter, který by jim v budoucnu umožnil trávit zimní měsíce ve vlastním zázemí. Každé z těchto setkání nám ukázalo trochu jiný příběh, ale spojovalo je stejné odhodlání věnovat se vzdělávání a duchovní cestě.

Mnohé z dárců překvapilo, jak veselé a bezprostřední mnišky jsou. Vedle hlubokého respektu k tradici, kterou studují a uchovávají, v sobě mají také velkou radost ze života. Během společného času se často smály, žertovaly a ukázaly nám, že mnišský život není jen o tichu a meditaci, ale také o lidské blízkosti, přátelství a obyčejné radosti ze společně strávených chvílí.

Rewalsar je posvátné místo spojené s Guru Rinpočhem a pro tibetské buddhisty má hluboký duchovní význam. Na pozemku budoucího Vajrayogini Retreat Centre jsme společně uspořádali piknik a buddhistický rituál za odstranění překážek a dobro všech bytostí.

Mnišky nás také provedly posvátnou jeskyní Guru Rinpočheho. Zapálili jsme zde máslovou lampičku za všechny dárce MOSTu ProTibet a společně vyvěsili modlitební praporky, které podle tibetské tradice nesou s větrem přání a modlitby do světa.

Čas strávený s mniškami byl naplněný klidem, laskavostí, smíchem a hlubokým respektem k tradici, kterou se snaží uchovávat pro další generace. Rewalsar jsme neopouštěli jen s fotografiemi a vzpomínkami, ale také s pocitem, že za každou zachovanou tradicí stojí konkrétní lidé, jejich každodenní práce a tiché odhodlání pokračovat dál.

Z Indie jsme si nepřivezli jen fotografie hor, klášterů a míst, která jsme navštívili. Přivezli jsme si hlavně vzpomínky na lidi.

Na děti, které čekaly na dopisy. Na seniory, kteří nám podávali ruce a usmívali se, i když jejich životní příběhy nebyly vždy jednoduché. Na mnichy a mnišky, kteří nám ukazují, že tradice není něco vzdáleného – žije v každém člověku, který ji každý den naplňuje.

Možná právě proto mají tyto cesty takovou sílu. Na chvíli se z dárců a příjemců pomoci stávají lidé, kteří sedí u jednoho stolu, smějí se spolu, vyprávějí si a poznávají se.

A když pak odjíždíme, nezůstává po nás jen pomoc, kterou jsme přivezli. Zůstávají po nás vztahy, které budou pokračovat dál.