Po dvaceti hodinách cesty do Dillí jsme měli radost, že už máme to nejtěžší za sebou.

Neměli.

Indická letecká společnost SpiceJet nám nejprve let do Ladakhu posouvala. O kousek. Pak o další kousek. A nakonec ho pozdě odpoledne úplně zrušila.

Náhradní hotel bychom vám raději nedoporučovali. 😄 V tropickém vedru a vlhku, nevyspalí a unavení jsme navíc zjistili, že jeden z našich kufrů zůstal osamocený na letišti.

Naštěstí měl příběh šťastný konec. Po dvou hodinách nervů jsme ho objevili ve ztrátách a nálezech. Kufr se tedy našel, my také – a následující den jsme konečně odletěli do Ladakhu.

Budíček ve 3:15 sice bolel, ale jakmile jsme vystoupili z letadla a nadechli se řídkého horského vzduchu, bylo jasno:

Jsme tady.

Hned na začátku cesty jsme měli obrovské štěstí.

V Čhoglamsaru se konala oslava 91. narozenin Jeho Svatosti dalajlamy a my jsme mohli být přímo u toho.

Od rána se scházely tisíce lidí ve slavnostním oblečení. Příchod Jeho Svatosti doprovázel dlouhý průvod s tradiční hudbou a následující téměř tři hodiny patřily tancům, hudbě, divadlu, narozeninovým přáním… a samozřejmě také velkému dortu.

Pro místní Tibeťany to nebyla jen oslava narozenin. Bylo v tom něco mnohem hlubšího – radost, vděčnost a možnost být společně v přítomnosti člověka, který pro ně tolik znamená.

A pro nás?

Velké požehnání být právě v tuto chvíli v Ladakhu.

Ladakh není jen o lidech. A tak jsme zamířili také do útulku Chamba Animal Care Center v Thiksey🐾.

Díky vám, našim dárcům, jsme letos mohli na podporu tohoto projektu poslat 100 000 Kč.

V bezpečí tam dnes žije kolem 755 pejsků. Jsou očkovaní, dostávají veterinární péči a dvakrát denně čerstvě vařené jídlo. O celý areál se stará jedenáct zaměstnanců.

A protože v Indii není dostatek plynu, musel útulek najít jiné řešení. Pořídili proto velkou pec na dřevo, na které dokážou uvařit jídlo pro stovky psů najednou.

Na místě jsme viděli také něco, co nás potěšilo možná ještě víc: stavbu nové části nemocnice, na kterou se Čhambovi podařilo získat dotaci.

Je krásné vidět, že pomoc nekončí jedním darem. Postupně vzniká místo, které může dlouhodobě zlepšovat život zvířatům, která by jinak žádnou šanci neměla.

Další den patřil tibetským seniorům.

Setkání s nimi jsou pro nás pokaždé hlubokým zážitkem. Žijí často velmi skromně, jejich život nebyl jednoduchý, přesto nás při každém setkání překvapí jejich laskavost, úsměv a neuvěřitelná vděčnost.

Často drží v ruce modlitební mlýnek nebo buddhistický růženec a modlí se za štěstí a zdraví druhých.

Tentokrát jsme během jediného dne navštívili seniory z devíti exilových kempů. Někteří přišli za námi do komunitních center. A za těmi, kteří už kvůli věku nebo zdraví nemohou vycházet, jsme šli přímo domů.

A tři babičky letos dostaly ještě jeden krásný dárek.

Osobně se potkaly se svými dárci.

Bylo to dojemné na obou stranách. A možná právě takové chvíle nejlépe ukazují, co znamená Adopce ProTibet. Nejde jen o částku, která každý rok dorazí na účet. Za každou podporou je konkrétní člověk.

Konkrétní babička. Konkrétní dědeček. Konkrétní životní příběh.

Díky vám mají senioři základní potraviny, léky, matrace, teplé deky a další nezbytnosti. A především vědí, že na ně někdo myslí.

A oni myslí na vás.

Každý den se za své dárce modlí.

Vyrazili jsme ještě výš.

Do oblasti Čhangtangu, na náhorní pláně ve výšce kolem 4 500 metrů, kde je krajina nádherná, ale život na ní rozhodně není jednoduchý.

Právě tady jsme navštívili tři pobočky tibetských škol TCV – Sumdho, Nyoma a Hanle.

Studuje v nich zhruba 250 dětí ve věku od 3 do 9 let. Mnohé z nich ve škole také bydlí. Jejich rodiče jsou nomádi a se svými stády ovcí a koz putují krajinou.

Děti tak vyrůstají mezi dvěma světy.

Ve škole získávají vzdělání a šanci na budoucnost. Doma na ně čeká tradiční nomádský způsob života, který ale pomalu mizí.

Jedním z problémů, který na místě dlouhodobě řešíme, je výživa.

V pusté vysokohorské krajině se dá vypěstovat jen omezené množství potravin – především ječmen, hrášek, brambory a trochu špenátu. Celoročně tak chybí hlavně bílkoviny, ovoce a zelenina.

A dětské tělo ve výšce 4 500 metrů potřebuje kvalitní výživu o to víc.

Proto už třetím rokem podporujeme projekt Výživa ProTibet. Letos jsme do TCV poslali 150 000 Kč, díky kterým mohou být dodávky potravin zajišťovány průběžně během celého roku z centrálního Ladakhu.

A protože jsme byli na místě, nevydrželi jsme jen u bankovního převodu.

A protože jsme byli na místě, nevydrželi jsme jen u bankovního převodu.

Když jsme vyráželi z Lehu za nomády, nakoupili jsme dětem zásoby, které jsme jim pak předali – bedny banánů, burákové máslo, džem, vajíčka a lupínky.

Burákové máslo je v Indii velmi oblíbené a díky obsahu tuků a bílkovin představuje pro děti ve vysoké nadmořské výšce dobrý zdroj energie. Pro nomádské rodiny ale není samozřejmostí mít peníze na nákup těchto potravin navíc.

A zajímavý příběh mají i obyčejná vajíčka. Do Ladakhu se totiž přivážejí až z Kašmíru, protože v samotném Ladakhu není dostatek slepic, které by je dokázaly zásobovat.

Dovedete si představit cestu vajíček v náklaďáku, který se kodrcá přes pětitisícová sedla až do Ladakhu? 🥚⛰️

Ředitel TCV nám potvrdil, že po dvou letech projektu vidí u dětí výrazný rozdíl. Když mají pestřejší a vyváženější stravu, jsou vitálnější, lépe se soustředí a ve škole se jim daří lépe.

A tak se ukazuje, že někdy může být opravdu důležitým školním vybavením i… obyčejné vajíčko.

V Ladakhu žije největší komunita tibetských dětí v exilu.

V Čhoglamsaru studuje kolem 1 200 dětí, dalších přibližně 250 je v menších školách v Nyomě, Hanle a Sumdho.

Tyto školy jsou pro děti nomádů nesmírně důležité. Rodiče by si placené vzdělání často vůbec nemohli dovolit a zároveň kvůli kočovnému způsobu života nemohou mít děti celý rok u sebe.

Děti proto žijí většinou internátně společně.

V menších školách chodí od školky do 3. třídy a potom přecházejí do Čhoglamsaru, kde mohou pokračovat až do 12. třídy.

Mnohé z těchto dětí mají své české dárce také díky Adopci ProTibet.

A letos jsme si na vlastní oči ověřili, jak důležité je, že tato pomoc funguje dlouhodobě.

TCV totiž po loňských oslavách 50 let své existence přišlo s projektem 108. Chtěli najít 108 nových sponzorů mezi svými bývalými studenty.

Nakonec jich našli dokonce 130.

Bývalí studenti TCV dnes žijí nejen po celé Indii, ale také v USA, Kanadě a Evropě. Mnozí z nich sami dobře vědí, co pro ně kdysi znamenalo mít možnost studovat.

A další děti stále na své dárce čekají.

Na cestě Čhangtangem jsme si uvědomili, že některé věci, které jsme dnes ještě mohli vidět na vlastní oči, za pár let možná budeme znát už jen z fotografií. 

Nomádský způsob života pomalu mizí.

Mladí lidé získávají lepší vzdělání a už se nevracejí ke stádům a životu ve stanech na náhorní planině. Práce v turismu, stavebnictví nebo službách jim nabízí pravidelnější příjem a jinou perspektivu.

V některých místech začínají lidé své domy měnit na malé homestaye, protože do dříve téměř nedostupných oblastí míří tisíce indických turistů.

Pro mladší generaci to může být dobrá zpráva.

Ale ne pro všechny.

Starší lidé už nemají sílu začít znovu. Nemohou pracovat na stavbách, provozovat homestay ani se vydat za novým životem do města.

Právě na ně jsme letos mysleli obzvlášť.

Během cesty jsme navštívili seniory a další lidi v těžké životní situaci přímo v jejich obydlích.

Žijí rozeseti v domečcích daleko od sebe, ve výšce 4500 metrů, ve žhnoucím slunci bez žádného stínu. Trvalo nám více než dvě hodiny obejít všechny podpořené jen ve vesnici Sumdho. Mládež to brzy vzdala a schovala se do malé restaurace na sladký mléčný čaj.

Nahoře je krásně. Ale kyslíku je málo.

A po pár kilometrech si člověk začne velmi vážit krátkého zastavení.

Potkali jsme také několik nových seniorů, kteří se ocitli v tíživé situaci. Postupně je proto chceme zapojit do Adopce ProTibet.

V Diskitu jsme se vrátili k jednomu z našich nejstarších projektů – ke klášterní škole.

Dětí je tu jen několik. O to osobnější vztahy ale za ty roky vznikly.

Malí mniši se zde učí od první do páté třídy a poté odcházejí pokračovat ve studiu do jižní Indie, do kláštera Tashi Lhunpo.

Díky dárcům mají kvalitní jídlo, oblečení a dobré podmínky ke studiu.

Letos jsme s nimi podnikli hned několik výletů. Navštívili jsme staré kláštery v Hundaru, někteří z nás se projeli na velbloudech a vyrazili jsme také do Ensa Gompy.

Právě tam jsme společně obědvali a vyvěšovali modlitební praporky s pozitivními přáními.

A pak se stalo něco, co nás bavilo možná nejvíc.

Naše pětice mladých cestovatelů se nejprve trochu ostýchala. Po chvíli ale ostych zmizel a děti si začaly navzájem ukazovat své hry.

Schovávaná funguje zjevně úplně stejně v Česku i v Ladakhu.

V Diskitu jsme si také nechali vykonat ranní pudžu – modlitbu za MOST ProTibet, všechny naše dárce, podporované lidi i všechny, kteří jsou s námi nějak spojeni.

Za zdraví, štěstí a odstranění překážek.

Je to jeden z momentů, které se těžko převádějí do slov.

My pomáháme jim.

A oni se modlí za nás.

Možná právě v tom je jeden z nejkrásnějších rozměrů naší dlouholeté spolupráce.

Za 17 let našeho působení v Ladakhu jsme se naučili jednu zásadní věc:

Nejdřív poslouchat. Potom pomáhat.

S tibetskou exilovou komunitou spolupracujeme od roku 2008. Naše projekty nevznikají proto, že si v České republice myslíme, co by místní lidé potřebovali.

Vycházejí z jejich skutečných potřeb.

A ty si ověřujeme přímo na místě.

Seniory navštěvujeme doma. Nomády na pláních i v jejich vesnicích. Školy navštěvujeme osobně. Mluvíme s lidmi, kteří mají o komunitě přehled.

Protože důvěra je pro nás stejně důležitá jako samotné peníze.

Velmi úzce spolupracujeme také s CRO – zástupcem tibetské exilové vlády v Ladakhu. A máme radost, že současný Chief Representative Officer Tashi Dhondup je člověk, kterého známe už z jeho předchozí práce pro naše projekty.

Spolupráce je dnes nejlepší za celou dobu našeho působení v Ladakhu.

A právě díky ní dokážeme lépe reagovat na to, co místní komunity skutečně potřebují.

Současně intenzivně jednáme také přímo s tibetskou exilovou vládou v Dharamsale, především s Home Department, přes který posíláme do Ladakhu finanční podporu na seniory, otop pro chudé rodiny nebo zimní výuku tibetských dětí.

Situace se mění.

Mezi naše hlavní témata patří již řadu let podpora nomádů. Dnes už víme, že tradiční nomádský způsob života bude v této oblasti za deset let v mnohem menší míře než dnes.

Proto se pomalu mění i naše priority.

Aktuálně jsou podle místních partnerů nejdůležitější především:

– podpora seniorů (nomádů)
– otop na zimu pro chudé rodiny
– winter tuition – zimní výuka pro tibetské děti

U nomádů chceme zároveň zachovat krizovou podporu – například zásoby krmiva pro stáda pro případ mimořádné situace.

Pomoc se tedy mění spolu s místními lidmi.

Odvezli jsme si příběhy.

Setkání s babičkami a dědečky.

Smích dětí v klášterní škole.

Pohled na 755 zachráněných pejsků.

A také vědomí, že pomoc má největší smysl tehdy, když je dlouhodobá, konkrétní a postavená na vztazích.

Když jsme letos přijeli za lidmi, které podporujete, nebyli jsme tam jako cizí návštěva.

Byli jsme tam jako staří známí.

A to je především vaše zásluha.

Protože za každým seniorem, který má na zimu teplou deku.

Za každým dítětem, které má ve škole kvalitnější jídlo.

Za každým mnichem, který může studovat.

Za každým psem, který dostal veterinární péči.

jste vy.

Dárci MOSTu ProTibet.

Děkujeme, že do Ladakhu můžeme jezdit.

A hlavně děkujeme, že společně můžeme pomáhat tak, aby pomoc dávala smysl i lidem, kterým je určena.

Tashi delek z Ladakhu a velké díky, že jste u toho s námi.