Himálajský deník 2025 – Spiti

Rok s rokem se sešel a mosťácká výprava směřuje na sever, do Himálaje v Himáčal Pradéši do výšek 3,5 – 4,5 tisíce metrů nad mořem. Je nás 10, do Spiti pojedeme celé 4 dny a pobudeme 10 dní. Přípravy na cestu jsou pro většinu z nás dosti hektické, takže když už se setkáváme na letišti, je to jakási úleva. Nikdo moc netuší, co nás čeká, plán je předběžný, výstupy z výpravy jsou dané, okolnosti nejasné, ale hlavně už jedeme!

Do Dílí přilétáme v jednu v noci. Po hodinové přejížďce nočním Dílím taxíkem nás vítá divoká tibetská čtvrť Majnu KaTilla, prapodivně se proměňující oblast, která je mimo klasickou indickou legislativu a parametry. Velmi se přizpůsobuje západním moderním trendům: střešní restaurace, koktejly, cigarety, děvčata v krátkých topech, mladí potetovaní mladí Indové a Tibeťani, pizza, capuchino, cheesecake, moderní světová hudba aj.

Některé věci zase zůstávají stejné: horko (jako v prádelně) a proudy potu, psi, bláto, odpadky a puch, provoz, klaksony, dráty el vedení, nefungující AC, obchůdky, Mentse-Khang a čekání. Již druhou noc strávíme na cestě a sice v nočním Volvu směrem z Dilí do Manali, kde se budeme aklimatizovat a dospávat, rozhlížet a vstřebávat raketový start směr Himálaj.

V Manali jsme již započali práci, která souvisela s projektem adopce a sice v klášteře E-Wam v Rangri. Potkali jsme polovinu mnichů, kteří zde studují buddhistickou filosofii, zbytek mladších přebývá v Kaze. Ukazuje se, že někteří jsou roztroušení všemi směry na rok i více. Celkem mnichů v Rangri přibývá, ale ubytovací kapacity jsou stále omezené. To je dlouholetý problém. Za klášterem také roste úměrným tempem hora odpadků, čemuž odpovídá aroma v ovzduší. Je to škoda. Místo je to však míruplné. Doufáme, že se jim brzy podaří vyjednat nákup kousku půdy, aby mohli začít stavět další pokojíky pro mnichy, co přicházejí z kláštera z Kazy.

Brzy ráno vyrážíme z Manali do Spiti, dost prší a batohy jsou na střeše minibusu… Když dobře, máme před sebou 10ti hodinovou cestu. Všude po cestě jsou drncáky, kaluže a bláto, asfaltka jen malý úsek sem tam, naštěstí nejsou žádné zácpy ani sesuvy půdy. Díky dešti se také nepráší. Jediná nevýhoda je, že máme celou cestu zamlžená okénka…

Když vjíždíme do Spiti, navštěvujeme rodinu našeho koordinátora z kláštera Ki – Norbua, který nás z Manali doprovází. Dostáváme pravý máslový čaj a sušenky a trochu tsampy. Dovídáme se, jak to tu chodí. V zimně jsou rodiny „zasněžené“ doma skoro 8 měsíců, 8 členů rodiny spí v jednom pokoji s kamínky. Venku bývá i minus 35 stupňů. Někdy nejde elektřina 7-10 týdnů a tak se rodiny modlí těch pár hodin, kdy je venku světlo. Jinak se asi dost spí, protože když je vegetativní období, hodně pracují na poli.

Přijíždíme večer do Kowangu k mniškám a poněkud vytřepaní z cesty usedáme mlčky k čaji a večeři a těšíme se na odpočinek a kvalitní spánek.

První den po probuzení v krásném Kowangu, v našem druhé mosťáckém domově, s vlídnými mniškami, jsme se domluvili, že první pracovní výjezd bude patřit klášteru Pin, protože se tam zároveň nachází významný učitel Dzongsar Khyentse Rinpoče. Jedná se o kapacitu světoznámé úrovně, má kolem sebe mnoho nádherných iniciativ a jeho způsob výuky Dharmy je jedinečný. Jedeme dvě hodiny a po osmi letech vidíme všude ve skalnatém Spiti rozkvetlé keře růží a různých bylin, všude kam se oko podívá, skutečná nádhera.

V údolí Pin probíhala s Rinpočem dole pod klášterem púdža pro uchování života zvířatům – skotu, který měl být poražen. Byl jim darován život a již nesmí být zabita za účelem konzumace masa. Byla to nádherná přehlídka tradičních kulturních procesů, tradiční oblečky a procesí. Zvířata byla ozdobena barevnými stužkami, aby bylo jasné, že jsou ta vyvolená.

Námi podporovaný klášter Pin jsme navštívili v poměrně nevhodnou dobu. Polovina mnišek tam nebyla, protože měly povinnosti s návštěvou Rinpočeho. Naše hlavní koordinátorka Dawa také nebyla přítomna. Truchlila u své matky, protože před dvěma týdny přišla o sestru při tragické nehodě. Do adopce jsme nafotily přítomná stydlivá děvčata a zbytek musíme dotáhnout později. 

Ranní púdža venku před klášterem byla věnovaná vytvoření příznivých okolností pro stavební práce související se stavbou stúpy, aby usmířila zemní duchy – nágy. Dle tibetského kalendáře je rok hada a konstrukční aktivity související se zemí by se měly na rok upozadit (akorát se všude kolem staví 😀 ??).

Dnes vyjíždíme do nedalekého kláštera pro dívky Morang, který jsme přijali do podpory minulý rok. Klášter obývá 55 dívek. Povídáme si s místní představenou Ani (mnišská teta 🙂 o jejich existenčním zázemí a potřebách. Přislíbili jsme jim pomoc, aby mnišky měly dostatek stravy na celý rok, protože nemají postačující finanční zdroje. 

Klášter je hezky udržovaný, mají tři skleníky, políčko a dvě kravičky. Dívky se pilně věnují studiu, debatám a trénování logiky a argumentace. 

Dvě místní mnišky s obstojnou angličtinou nám vysvětlovaly, jak to u nich chodí, jak nemají šanci si nikde přivydělat, protože místní rituály obstarávají mniši. My jsme zase vysvětlovali jim, jak pracujeme, co a kde děláme. Zjišťovali jsme, zda jim skutečně koncept adopce bude vyhovovat, zda jsou ochotné psát dopisy a jestli si dívky můžeme do projektu vyfotit. 

Máme celkem svižné pracovní tempo, neztrácíme čas a jedeme hned po ránu do Kazy potkat místní malé mnichy ze skupiny 115, kterých je asi 25. Jejich navazující třídy a ročníky jsme potkali již v Manali. Čeká nás prohlídka jejich hostelu, který po letech nabyl důstojných podob. Je přibudovaný na skále, uvnitř je ze dřeva a skála zasahuje dovnitř architektury budovy.

Po více než hodinovém vyjasňování finančních transferů a jejich distribuci, kdy byl dárcům mezitím hostel a jeho okolí ukázáno mnichy jsme se vydali do horního komiku, nejvýše položeného kláštera dostupného motorovou cestou. Měli jsme štěstí, místní seniorští mniši zrovna sypali mandalu Hevadžry a my dostali zkrácený výklad o významu a vadžrajáně. Tento klášter je využíván na dlouhodobá ústranní, vede k němu nově vybudovaná kvalitní cesta a ta s sebou nese i příliv indických a izraelských turistů, kteří občas dostatečně nerespektují výjimečnost místa. I zde fotíme dva zatoulané mnichy, doslova některé příležitostně naháníme po celém údolí😊, protože mají své povinnosti.

Po návratu z Komiku odpočíváme od toho, co bylo a čerpáme síly na to, co bude. Čeká nás ještě návštěva klášterů Dankar a Tabo, dalších dominant dolního Spiti, které si žádají dvě hodiny cesty. Nikoho tam nepodporujeme, ale jedná se o unikátní a nádherná místa a stojí za vidění.

Večer si nás odvezou mniši z Ki a budeme bydlet u nich. Od mnišek se nám nechce. Člověk u nich snadno otevře své srdce, protože jsou přívětivé a velmi přátelské, jsme u nich skutečně jako doma. Víme, že nás čeká ještě dost zážitků a musíme aplikovat neulpívání. Na závěr fotíme děvčata pro dárce, balíme a pijeme odpolední mátový čaj s krásným výhledem na údolí s pozdně odpoledním zlatavým sluncem.

Probudili jsme se do fenomenálního výhledu na hory a jejich poezii s mraky. Skromně ale dobře jsme posnídali a pustili se do „adopčního focení mnichů“. Choulili jsme se pod stínem deštníku a fotili 90 vlídných tváří těch, co kráčí cestou modliteb a neulpívání. Šlo nám to mnohem rychleji než ve dřívějších letech, protože fotky rovnou padaly do mobilu i s popiskem. Slunce přitom peklo, jako by Himaláje chtěly, abychom si z té výpravy odvezli vysokohorský odkaz na kůži.

A protože jsme dnes ještě měli čas a možnost, vydali jsme se na obhlídku antického kláštera, co stál v prachu a větru už dávno před tím, než jsme se narodili. Zapálili jsme máslové lampy s přáními dobrého pro všechny bytosti, popíjeli bylinkový čaj. Je to místo, kde v hlavě ztichne i poslední vnitřní chaos, protože kamenné stěny pamatují jiný čas, a vzduch mezi nimi voní kadidlem, mystikou a máslem. A tak jsme chodili, dívali se a občas mlčeli – protože některé dny v Himalájích nepotřebují velká slova, stačí si je odnést v srdci. S připečeným nosem a čelem a lehkým pocitem, že vše je čisté tak jak je, bez našeho posuzování, strachů a nekonečného rozumování. 

Pro účely debat a studia mají mniši nové kokosové matrace na sezení až z jižní Indie, na kterých sedí, když navzájem argumentují své porozumění sutrám. Oni říkají měkké matrace, my říkáme tvrdé. Sranda, jak je všechno relativní. Asi jsou měkčí než kámen 🙂 V novém hostelu mají kluci nové pokojíky s koberci, postelemi a matracemi, jsou skromné a útulné, ale jsou až úplně dole – jako poslední položená budova.

Někteří dárci měli dnes možnost potkat své podporované mnichy osobně. Bylo to velmi dojemné i veselé, takové to setkání, kdy i Himaláje trochu zjemní, protože laskavost je všude, stačí se rozhlédnout.

Ráno jsme naházeli do batohu kadidlo, praporky a tsampu na piknik, protože máme tu čest se k mnichům připojit, když se modlí na vrcholcích Himálaje. Dnes uděláme kouřový obřad na kopci nad klášterem pro dobro všech dárců a bytostí. Nahoře jak jinak než peklo slunce, foukal vítr a my spojovali popsané úseky praporků. Už jich tam je celá řada a patří Vám. Zapálili jsme jalovcové větývky a sušené bobky, a do nich jsme sypali tsampu. Kouř se divoce vzlínal do našich obličejů a modlitby odnášel vítr. Ženy z místní vesnice přišly a donesly jogurt s tsampou s máslem a cukrem, velká pochoutka! Děkujeme, vyhazujeme všichni naráz do vzduchu hrstku tsampy, abychom uctili místní ochránce a duchy: „Ki, Ki, Tso, Tso, Gya Lhalooo!“

Tradičně jezdíváme s mnichy na piknik na náhorní planinu, tam vždy malí kluci odloží roucha a vezmou pomůcky na kriket a fotbal a běhají jako diví. Tentokrát jsme však jeli k řece, protože přece jen nahoře loni byla fakt zima a větrno. Norbu nás vysadil a my pochopili, že tento polední žár nás dodělá. Že tam tři hodiny asi nevydržíme a pokud ano, asi pak odpadneme úplně. Jenže Norbu zmizel do nemocnice s malým klukem co si zranil prst.

Smáli jsme se, že když už nic, tak aspoň že budeme svítit, až se vrátíme domů. Voda u v řece byla chladivá, syrové maso se chladilo v kýblu vedle, každý mrak byl jako samotné požehnání. Ani jsme neměli hlad, ale dali jsme si trochu rýže, dalu a malí kluci si pochutnávali na mase. Najednou se objevili psi a začali luxovat trávu od zbytků po obědě, tak dnes měli o stravu postaráno, to je dobře.

Těšili jsem se do stínu, v našich pokojíkách klášteře jsme zase vychládli dost rychle. Podmínky jsou zde opravdu vrtkavé jako počasí. Čím dál víc chápeme, jak moc jsou místní lidé odolní a otrlí.

Dnes jsme se s dárci vydali do staré meditační jeskyně, jejíž stěny jsou temné, lesklé a očouzené. Vypadaly jako černé sklo. Poustevna pamatuje staletí aspirací, sebekázně a dechů těch, kdo sem přišli naplňovat instrukce svých mistrů. Kolem ní se nacházely na skalách malby až 3000 let staré. Kolem slunce se objevila duha a skalní ptáci svým zpěvem pouštěli echo mezi skály a do průrvy pod námi.

Bylo to prosté a velkolepé zároveň, chvíle jako tyto připomínají paprsek minulosti, který zašimrá v přítomném okamžiku. Prostornost a plynulost posvátného teď.

A protože po duchovním rozjímání přichází pozemská realita např hlad, sedli jsme si s plackami, bramborami a ovocem na zem u starých ruin kláštera Komik toho původního poblíž vesnice Hikkim. To byl náš poslední den ve Spiti a starodávné jeskyni. Cestou dolů nám údolí ukázalo své skvostné křivky a barvy a následně se zahalilo do deště. Byl vytrvalý a přinesl do údolí mnoho vláhy a svěžesti. Rolníkům ulehčil déšť pár dní práce na poli, smylo prach, možná někomu zateklo do domu, ale nám déšť připravil napínavé momenty: zdali budou cesty zítra ráno průjezdné. Večer to vypadalo, že až za dva dny, to bychom sotva stihli letadlo domů..my věříme, že to bude dobré.

Poslední pracovní potěšení – návštěva babiček v domově pro seniory, kterým jsme distribuovali deky, ložní prádlo a boty. Tyto místní tibetské babičky jsou nanejvýš rozkošné. Některé mají přes devadesát let a zvládají tu obstojně zimu. 

Bylo toho hodně a bylo to krásné. Možná by to chtělo ještě pár klášterů 😀 Bylo mnoho setkání a to zejména se sebou v jiném prostředí, mnoho vděčnosti a laskavosti, mnoho nového a něco z dob minulých, co nám bylo blízké. Nádherné noční nebe, poezie mraků a hor, nepochopitelnost procesů, které stejně nakonec fungují.

Milujeme to tu, ale je čas to pustit a jet dál. Nebudeme předstírat, že se netěšíme na pivo, přece jen jsme Češi 😀 To tady o nás dobře vědí. Svěžest Manali a blázinec Dílí už známe, tak jdeme na to… Brzy na viděnou přátelé, brzy na viděnou milé Spiti.