Himálajský deník 2025 – Ladakh

A zase v tom jedeme! V Indii, v Himálaji, tentokrát v Ladakhu, abychom navštívili všechny podporované tibetské babičky, dědy, děti, mnichy, nomády a jejich kozí stáda.

Přílet z nuly do 3 500 m n. m. je vždy trošku výzva. Ale hodně vody, spánku a brufen nám pomalu ulevují. Dnes jsme už schopní pomalu vystoupat nahoru do kláštera Thiksey. Naší cestu začínáme tradičně zde, s tímto místem i mnichy jsme spojení „pupeční šňůrou „. Právě jejich návštěva Ostravy v roce 2006 byla velkou inspirací k začátku všech našich rozvojových projektů.

Přivítání máme velkolepé, neboť je tu na návštěvě významný Rinpočhe – Yongzen Ling, se kterým se setkáváme v nejkrásnějším chrámu Ladakhu, u Buddhy Maitreji. Následně si procházíme všechny chrámy, potkáváme staré i mladé známé mnichy a kocháme se neskutečnými výhledy. Pásmo zelených stromů a políček se každoročně rozšiřuje, přibývají ale i nové domky, cesty a auta. Pokrok se zastavit nedá…

Po obědě v klášterní jídelně jdeme do domečku našeho drahého přítele mnicha Čhamby a povídáme si. Čhambova znalost českých slovíček je obdivuhodná a přináší úsměv do našich tváří Pevně věříme, že brzy zavítá opět na návštěvu do ČR.

Čhamba nám představuje také nový projekt – útulek a záchrannou stanici pro zraněné a nemocné pejsky, který je postaven kousek za klášterem. Čhamba vše řídí a za rok provozu zachránili přes 500 toulavých psů! Aktuálně je v útulku asi 260, všechny navštěvujeme a ikdyž nás je 9, nemáme na hraní a hlazení dostatek rukou Je to obrovský kus práce a hnací silou je Čhambovi nezištná pomoc potřebným a jeho srdce plné laskavosti a soucitu. Jsme vděční, že máme takového přítele! Je pro nás velkou inspirací.

Ranní probuzení v Thiksey, snídaně a rychlý přesun do Čhoglamsaru, ať máme dostatek času na tibetské děti: Tak začíná náš den, jehož hlavní náplní je návštěva TCV – Tibetan Children Village v Ladakhu. Vítá nás pan ředitel i další pracovníci tradičním způsobem, a to s jednou nádobou s mlékem a druhou s tsampou a ječmenem. Také dostáváme katak – obřadní bílou šálu. Pan ředitel nám představuje krátce historii školy, která letos slaví 50 let.

Následně si procházíme školu, učebny i domečky, kde děti bydlí. Ve škole studuje přes 1400 tibetských dětí a více než 500 zde bydlí. Od roku 2018 tu funguje i třída pro děti se speciálními potřebami díky iniciativě Dalajlamy.

Odpoledne už bylo méně pracovní, většinu času zabralo vyřizování SIM karet v Lehu.

Nastává další z těch dnů, na které se nezapomíná… Ranní nástup dětí ve škole, zpěv tibetské i indické hymny, nácvik písniček k 90. narozeninám pro 14. Dalajlamu. Poprvé slyšíme verzi „Happy birthday to you…“ v tibetštině.

Do adopce jsme tuto školu přibrali loni a teď se setkáváme s prvními 16ti podpořenými dětmi. Pro dárce fotíme portréty a rychle běžíme dál, čeká nás totiž setkání s CRO, hlavním představitelem tibetské exilové vlády v Ladakhu. Tím je od letošního února mladý pan Tashi, velmi schopný člověk s laskavým srdcem. Spolupráce teď funguje lépe, než kdy předtím! Jako dárek k jeho zvolení mu předáváme českou Becherovku .

A pak už nastává hlavní část dnešního dne, a to setkání s tibetskými babičkami a dědečky v různých exilových kempech, zjišťování nových informací a focení portrétů dárcům. Za ty roky už většinu z nich poznáváme. Někteří jsou v adopci už 17 let! Jako například usměvavý dědeček Kalsang, kterému je neuvěřitelných 86 let.

V Ladakhu je celkem 21 exilových vesnic, 12 tady v centrálním Ladakhu a 9 nomádských na náhorní planině Čhangtang. Tam se chystáme na čtyři dny zítra. Navštívíme staříčky v adopci, nomády a jejich kozí stáda a tři tibetské školy, kde budeme předávat jídlo nakoupené z projektu Výživa ProTibet.

Brzy ráno vyrážíme směr nomádská vesnička Nyoma, která leží ve výšce 4 200 m.n.m.

Cesta je dlouhá, ale nádherná. Obklopují nás výhledy na majestátní Himálaje, projíždíme nejvýše položenou silnicí na světě a necháváme se unášet krajinou, kde se člověk cítí maličký a pokorný.

Po příjezdu nás vítají děti z místní tibetské školy. Připravily pro nás skromné pohoštění a nádherné tradiční tance. Jejich radost byla nakažlivá. Díky projektu Výživa pro Tibet jsme jim mohli přivézt vajíčka a čerstvé mango – snědli je s chutí hned na místě.

Na závěr dne jsme navštívili seniory, kteří jsou zapojeni do našeho adopčního programu.

Zítra nás čekají další nomádské vesnice vysoko v horách. Bez signálu a s minimem kyslíku, ale jsme šťastní!

Včerejšek začal přejezdem z Ňoymy do Hanle. Toto místo můžeme nazvat “koncem světa” – je to nejbližší exilová vesnička u tibetských hranic. Končí zde silnice a dál nás už nikdo nepustí.

Je tu ale tibetská exilová škola s devadesáti žáky. Kromě tříd a pokojů, ve kterých děti spí, jsme shlédli krásný program plný tradičních tibetských tanců.

Navštívili jsme ještě seniory a měli jedinečnou možnost podívat se k nim domů. Častokrát v malých příbytcích jen s malými kamínky uprostřed a na tvrdé zemi bez matrace. To je realita staříků žijících tak vysoko v horách. Programy jako “Otop ProTibet” jim pomáhají přežít zimu. Pokud si najdete chvilku, budeme rádi, pokud projekt podpoříte!

Po cestě z Hanle jsme navštívili stejnojmenný opuštěný chrám s krásným výhledem na okolní pěti a šestitisícové vrcholy. 

A nakonec nás naše cesta zavedla do nomádské vesnice Sumdo, kde jsme byli svědky kouzelné oslavy před začátkem letních prázdnin plné tanců v tradičních oblečcích nazývaných čhupa.

Poslední dva dny byly jako z jiného světa.

Včera jsme se probudili v nomádské vesničce Sumdho po noci, na kterou jen tak nezapomeneme. Kulturní oslava plná tradičního tibetského tance, zpěvu a radosti trvala až do ranních hodin!

Ráno jsme se vydali na návštěvu místní školy a poté za několika seniory, kteří jsou zapojeni do naší adopce. Děti si ke snídani pochutnávaly na vajíčkách pořízených z projektu Výživa ProTibet!

Jejich úsměvy nám dodaly přesně tu dávku energie a radosti, kterou jsme po probdělé noci potřebovali. Sbalili jsme se a vyrazili k nádhernému jezeru Tso Moriri. Ticho, krása hor a modrá, čistá voda byly k nezaplacení. A ti nejodvážnější z nás se dokonce i vykoupali.

Ale to nejlepší teprve přišlo – noc strávená u nomádů. Viděli jsme jejich denní rutinu: dojení a zpracování mléka. Pastevečtí psi sledovali každý náš pohyb a večer jsme strávili pod krásnou hvězdnou oblohou.

Navštívili jsme nové seniory, které přibíráme do Adopce ProTibet a sepsali jejich životní příběhy.

Rozloučili jsme se s nomády a vydali se na krátký trek a začali jsme se vracet zpět do civilizace.

Za poslední dny jsme nasbírali fotky a informace o seniorech a nomádech, kteří nově potřebují finanční podporu. Tu jim můžeme prostřednictvím adopce společně poskytnout.

Musíme pracovat materiály – fotky a příběhy lidí, které jsme osobně navštívili a vyzpovídali. Jejich životní příběhy jsou silné – jsou mezi nimi i poslední z těch, kteří se ještě narodili v Tibetu.

Jsme velmi vděční za výbornou spolupráci s tibetskou kominutou Sonamling v Ladakhu. Mladí lidé na vedoucích pozicích vnesli do práce elán a nadšení, ale i laskavost a lidskost Dnes jsme byli pozvaní na večeři a dostali dárek

CRO velvyslanec říká: „Věnujeme vděčnost MOSTu ProTibet. 

V uplynulém desetiletí jsme měli tu čest hostit naše drahé přátele a sponzory z Most ProTibet na Tibetském osadě Sonamling v Lehu a oblasti Jangthang. Obzvláště nám bylo ctí přivítat zakladatelku a ředitelku Mostu ProTibet paní Janu při jejich nedávné návštěvě.

Během svého pobytu si prohlédli prostory školy, strávili smysluplný čas v TCV School Ladakh a navštívili domovy pro seniory jak v táborech, tak v regionu Jangthang. Jsme hluboce vděční Most ProTibet za jejich neochvějnou podporu v průběhu let.

Jejich příspěvky měly významný dopad: poskytování stipendí rodinám, podpora kočovných rodin Jangthang při nákupu koz a krmiv, nabízení zimního školného v Lehu a Jangthang pro mladší generaci – budoucí semínka Tibetu – a poskytnutí nouzové pomoci během tvrdých sněhových nadílek.

Abychom vyjádřili naše srdečné uznání, dnes jsme uspořádali večeři s vedoucími nomádských táborů. Jako projev vděčnosti obdarovali paní Janou dárkem a výtiskem nové knihy „Hlas pro ty, kteří nemají hlas“ od Jeho Svatosti Velkého 14. dalajlamy.

Chief Reprezentant (CRO) také vyjádřil upřímné poděkování jménem Ústřední tibetské správy (CTA) v Dharamshale a všem obyvatelům Sonamlingu organizaci MOST ProTibet za jejich neustálý soucit a podporu.“

Klášter Diskit – domov. Místo, kam se rádi vracíme. Před třemi dny hned po příjezdu jsme jako první vyrazili k obrovské soše Maitrey – budoucího Buddhy, který má přijít až ve chvíli, kdy se z lidských myslí vytratí učení Buddhy Šákjamuniho.

Doprovázeli nás malí mníšci z místní klášterní školy, za kterými jsme tady přijeli. Hned po pár chvilkách nám dokázali, že umí zlobit jako každé děti, třeba když mezi sebou měli menší bitvy, kterými trošku testovali trpělivost starších mnichů. A my jsme si je zamilovali, opět!

To nejcennější na tom všem je přátelství, které se mezi námi, dětmi a mnichy prohlubuje.

Opravdu se cítíme jako součást jedné velké rodiny. Na závěrečné slavnostní večeři jsme od mnichů dostali thanku – tradiční tibetskou malbou s Buddhou všitou do brokátu, kterou nám předali jako symbol vděčnosti a požehnání.

Společně jsme se rozloučili a vydali se na poslední část naší cesty, kterou zakončíme v Lehu. Děkujeme. Za každý úsměv a za každou chvíli, která nám znovu potvrdila, že doma může být i vysoko v klášteře Diskit.

Co se dá stihnout za jeden den? No to jsme si včera ukázkově předvedli:)

Ráno jsme odjížděli z Diskitu do Lehu a bylo to opravdu intenzivní loučení. Malí mníšci nám budou moc chybět a i když nám ukápla nejedna slzička, víme, že ten rok, než je zase navštívíme, uteče jako voda. 

Po pěti hodinách cesty přes pětitisicové sedlo jsme dorazili do Lehu, kde na nás čekal – v porovnání s posledními dny – naprosto luxusní hotel. Moc jsme se nezabydlovali, rychle využili tekoucí teplé vody (to byla radost!) a vypravili se na pracovní část dne.

Taxi nás zavezlo do Choglamsaru, kde jsme v několika exilových kempech navštívili mnoho seniorů v jejich domovech – právě oni se za pár týdnů zapojí do programu naší adopce.

Vidět, jak tito lidé žijí, slyšet jejich příběhy a být na chvíli součástí jejich každodennosti nás pravidelně utvrzuje v tom, jak moc má program adopce smysl.

Následně nás čekala večeře s CRO – představitelem tibetské exilové vlády a s dvanácti leadery jednotlivých kempů. Byl to nádherný večer se skvělou společností. Připomněli jsme si, že tu spolu nejednáme jako obchodní partneři, ale jako členové jedné velké rodiny🧑‍🧑‍🧒‍🧒

Večer doprovázel smích, občasné výpadky elektřiny (v Indii celkem běžné) a taky si vezeme krásný dárek – novou knihu Jeho Svatosti Dalajlamy – Voice of the Voiceless. 

Děkujeme ještě jednou za pozvání a za krásně strávený večer. 

Teď už nás čekají poslední dva dny v Lehu, dodělání administrativy a pak domů!

Naše cesta Indií je u konce – právě přistáváme zpátky v Praze

Za poslední týdny jsme prošli kláštery v Ladakhu, nomádské vesnice na planinách Changthangu i rušné ulice Dillí. Spali jsme v nadmořských výškách, kde se i zívnutí počítá jako sport, neustále pili máslový čaj a viděli svět, který se dotýká srdce jinak, než jsme zvyklí

Byla to cesta za poznáním Tibetu mimo Tibet – a taky hodně k sobě navzájem.

Odvážíme si nejen spoustu zážitků, ale i proměnu, kterou takový intenzivní čas přinese. Smáli jsme se, mlčeli, hledali signál i smysl, a někde mezi tím vším si přirostli k srdci a vytvořili si společné zážitky, na které se nezapomene.

Být součástí Mostu není jen o pomoci druhým a potřebným, ale i o vytváření komunity lidí, kteří laskavostí chtějí změnit svět k lepšímu. A takovou partu jsme tu letos měli.

Tak snad zase za rok, nebo i dřív na nějaké naší akci!