Himálajská výprava 2024 – s dárci za nomády v Ladakhu

Den D

Přichází den D! Alespoň pro nás a dárce, kteří se rozhodli s námi vydat do Indie a navštívit své adoptované děti, babičky a dědečky. A nebo kozu, kterou koupili nomádům! Nasedáme ve Vídni do letadla a míříme do Dillí. Je nás 16 a dělíme se na dvě skupiny. Gabka se Zuzkou míří s dárci do Spiti. Janča se skupinou dobrodruhů do Ladakhu. 

Den 3 – Setkání s laskavostí

Druhý den v Ladakhu. Chtěli jsme začít pozvolna, ale nepovedlo se. Intenzita zážitků vystřelila strmě vzhůru a nasadila olympijskou laťku.

Jedeme do TCV (Tibetan Children Village) v Čhoglamsaru. Věnuje se nám pan ředitel, vítá nás tradičně katakem (bílou šálou) a představuje život dětí i personálu ve škole. Je těžký, ale všichni učitelé, maminky v domovech, kde děti bydlí, i další pracovníci, mají svou práci jako životní poslání. Pracují tvrdě a za málo peněz. Posiluje je však touha pomáhat tibetské komunitě a z dětí vychovat mladé lidi, jejichž základní hodnoty jsou dobré srdce, laskavost, soucit a lidskost. Naučit je, jak žít dobrý a šťastný život, který není založený jen na výkonu a materiálním bohatství.

Srdečně nám děkuje za projekt Výživa ProTibet. Ta je od letoška zaměřená na nomádské děti, které 8 měsíců v roce nevidí ovoce ani zeleninu, jí pouze čočku, rýži a placky. Výjimečně kousek masa. Projekt tak má obrovský dopad na jejich vývoj i zdraví .

Na závěr nás čeká večeře s Karmou Khedupem (neboli Karmalou) spolupracovníkem a dlouholetým přítelem. Večeři zorganizovali učitelé a pracovníci projektu nomádské zimní školy, kterou podporujeme už 13 let, aby nám poděkovali. Nazvali ji „Večeře vděčnosti „.  Připravili nám prezentaci o tom, jak moc tento projekt mění životy dětí a jak obrovskou vděčnost mají ke všem dárcům za jejich dlouhodobou podporu. Věříme, že obrovský kus radosti a vděku těchto lidí doputuje i k vám prostřednictvím těchto řádků…

Den 4 – Nemůžeme pomoci všem

Intenzita emocí nepolevuje. Z radosti a vděku jsme se však přesunuli do vážnějších poloh. Celý den trávíme s našimi staříčky v exilových kempech. Je úžasné je potkávat každým rokem, vidět jejich skromnost a vděčnost vůči dárcům, díky kterým mohou žít v důstojnějších podmínkách, mohou si pořídit jídlo i potřebné léky.

Potkali jsme však desítky dalších lidí, mladých i starých, kteří nám předávali své příběhy. Byly těžké, drsné a plné utrpení. Mnozí lidé se u povídání rozplakali. Byla z nich cítit bezmoc. A my si uvědomili, že všem nemůžeme pomoci. A tak máme dnes poměrně smutnou náladu…

Den 5 – Klášterní tour

Po rychlém začátku razantně zpomalujeme tempo. Dárci vyrážejí na výlet do klášterů Čhemde a Taktok, kde si užívají spoustu krásy i legrace. Turisté tam skoro nejsou a tak se jim místní mniši věnují, provázejí je a vesele se s nimi fotí. Cestou zpět dostávají nápad svlažit si nohy v řece Indus. Vymysleli totiž teorii, že v Indii se člověk přece musí vykoupat v Indu a v Lehu si musí lehnout. Obojí se jim už povedlo zrealizovat. Řidič našel přístupové místo, byť břeh řeky blátivě klouzal, ale pokřtění Indem jsou již všichni.

My zůstáváme v Tikse a pomalu zpracováváme fotky, děláme seznamy a připravujeme reporty pro dárce. Taky je dnes téměř poslední příležitost podívat se nahoru do chrámů a na nádhernou sochu Buddhy Maitreji, která tento klášter proslavila.

Počasí je netypicky chladné, fouká, je zima a na horách jsou sněhové přeháňky. Zítra máme jet do kláštera Diskit přes nejvyšší sjízdné sedlo světa Khardung la (přes 5300 m n.m.). 

Den 6 – Jsme na nejvyšším sjízdném sedle světa!

Dnes máme za sebou krásnou a náročnou cestu přes nejvyšší sjízdné sedlo světa – Khardung la, 5359 m n. m. Nahoře nás provází sníh, dlouhé části cesty se rekonstruují a rozšiřují a jsou tedy úplně rozkopané, prašné a často stojíme.

Údolí Nubra je nádherné, jako vždy. Jen teď je hodně mraků a příjezdem nás provází písečná bouře. Mniši nás ale vítají srdečně a s výborným obědem . Do Diskitu jezdíme jako domů .

Večer se počasí uklidňuje a jdeme s malými mnichy koru kolem Buddhy Maitreji. A rychle spát, ráno totiž vstáváme brzy na ranní modlitbu v chrámu a následně hned potkat mnichy z místní školy, kteří jsou v adopci.

Den 7 – Velbloudí výlet

Máme štěstí, je speciální den a pudža je výjimečně v prastarém Chrámu Ochránců. Dostáváme slaný máslový čaj a za zvuků bubnů a činelů se necháváme přenést do 15. století, kdy tento chrám vznikl. Trošku se nám motá hlava, výškou i krásou tohoto magického místa

Po snídani jedeme s mnichy na výlet! Jsou moc rádi, neboť z kláštera ven se často nedostanou. Jedeme dolů do vesničky Hundar, kde jsou pískové duny a velké stádo velbloudů. Mniši od nás dostávají jako dárek projížďku! Většina z nich jede na velbloudu poprvé a s nadšením nám další hodinu popisují, jaké to bylo. Také si děláme piknik u řeky a vodopádu poblíž posvátné zídky s mani kameny, ve kterých jsou vytesaná jména všech 1000 Buddhů této éry.

Odpoledne píšeme a kreslíme s mníšky dopisy pro jejich dárce do České republiky. Jsou tu tři noví, sepisujeme jejich příběhy, abychom pro ně našli nové dárce. A co následuje, je zcela nečekané! Během 10 minut pro všechny tři dárce máme! Z naší skupiny si je postupně adoptovali Martin, Veronika a Jarda! Tuhle rychlost už asi nikdy nepřekonáme!!! Moc děkujeme

Den 8 – Cesta na konec světa

Jedeme se všemi mnichy ze školy, učiteli a dalšími mnichy. Projíždíme vesničky, ve kterých se zelenají stromy a zavlažovaná políčka. Ty střídají prostory, kde vládne vysokohorská poušť. Kameny, skály a šedá řeka také vytváří neskutečnou podívanou! Kocháme se tou krásou a surovostí zároveň. Po dvou hodinách přijíždíme do Ensa Gompy. Kláštera, kde trvale nepřebývá žádný mnich, spadá pod klášter Diskit, máme klíče. Prastarou gompu založil známý učitel Šherap Zangpo v roce 1430 a v překladu znamená „odloučené místo“ – a to sedí! Gompa je položená vysoko nad údolím a v sobě skrývá několik malebných svatyní. Do jedné z nich usedáme a malí mníšci začínají pod vedením dospělých půl hodinovou modlitbu. Atmosféra je magická. Za zvuků manter, bubnů a činelů jakoby i malby na stěnách oživly. Sedíme a plně vnímáme přítomnost, abychom si každý okamžik zapamatovali navždy. Přesně toto jsou chvíle, které si pak s sebou člověk nese dlouhé roky…

Modlitba končí, mniši jdou ven nám uvařit do místní kuchyňky čaj. Jeden malý mnich, roztomilý brýlatý Stanzin Dadul, využívá právě uvolněného místa a usedá k velkému bubnu, do ruky bere činely a plnou parou se pouští do hlasitého odříkávání modlitby, u které energicky bubnuje a ještě občas zacinká! A vůbec nechce končit. Je úžasný! Po deseti minutách ho musí velcí mniši přerušit, aby si šel dát svačinu, než mu ji ostatní kluci sní!

Na nádvoří dostáváme výborný sladký čaj s mlékem a sušenky. Posilnění fyzickou i duchovní stravou jedeme dále na sever až na úplný konec údolí do dalšího kláštera – Yarma gompy. Místa, kde končí cesta i indický svět – dále už je jen řeka, ledovec Siačhen a Pákistán. Nedá nám to a ještě pár desítek metrů pokračujeme po naplaveném písku, než nám pěšinu zahradí řeka. Dál už to opravdu nejde. Malí mniši jsou nadšení, hází do vody kamínky a stříkají po sobě ledovou vodu. Většina z nich se tady ještě nikdy nedostala, je to pro ně nový zážitek!

Dáváme si tady oběd, který mniši vytahují z auta! Od rána ho vezou s sebou, protože získání jídla na tomto konci světa je nejisté – a mniši nic neriskují! Procházíme si i místní chrám, kde jsou krásné thanky Milarepy a dalších učitelů linie Karma Kagyu.

Před cestou dostáváme ještě na posilněnou čaj a sušenky. Nasedáme a čeká nás 4 hodiny cesty celým údolím zpět do kláštera Diskit. Odpoledne zahaluje veškerý prostor písek, který vítr zvířil a zakryl jím údolí jako hustou mlhou. Ikdyž máme zavřená okýnka, písek nám brzy skřípe mezi zuby…

Cestou absolvujeme ještě jednu krátkou návštěvu v malém obchůdku a výměnu píchlé pneumatiky. Na večeři jsme konečně doma! Malí mniši jsou utahaní jako koťata a brzy znaveni usínají. A my také.

Den 9 – Dechberoucí jezero Pangong lake

Dnešek je opět cestovatelský – za sebou máme 9 hodin cestování v autě, božské jezero Pangong Lake, sedlo Čhang-la (5 383 m n. m.) a jedno malé vytlačování auta zpět na cestu…

Dny tu máme tak nabité, že nestíháme ani moc spát. Dnes budíček ve 4:30, dojemné rozloučení s mnichy v Diskitu a vyrážíme k jezeru Pangong Lake (4 250 m n. m.). Silnice je chvílemi krásná, ale většinou spíš prašná, kamenitá a občas zcela mizí. Auto nadskakuje a my v něm také. Jak moc si vážíme asfaltu, když se občas objeví!

V jedenáct přijíždíme k jezeru. Z jeho krásy se nám tají dech. Třetina plochy leží v Indii a dvě třetiny v Tibetu. Procházíme se kolem (směrem k Tibetu) a ani po třech hodinách se nám ta nádherná modrá barva neomrzí. Naopak jsme vděční za dobré počasí, včera při výletě oblohu zcela zakryla písečná bouře… Je chladno, přesto si musíme smočit nohy.

Odpoledne se vracíme do Thiksey přes sedlo Čhang-la, jehož výška nás překvapuje – mapy totiž udávají vyšší nadmořskou výšku, než má údajně nejvyšší sjízdné sedlo světa Khardung la, kterým jsme projeli před pár dny… Ať je to jakkoliv, těch více jak 5 300 metrů cítíme v hlavě. Všichni se těšíme na teplou vodu a trošku odpočinku. To se nám v Tikse dostává a tak jdeme spát. Musíme načerpat síly, brzy nás čeká cesta k nomádům.

Den 10 – Odpočinek? Jen na chvilku

Jeden den relativního odpočinku musí stačit! Užíváme si Eko Homestay u rodiny Čhambova bratra v pohodlných postelích a s úžasnou domácí snídaní! Navštěvujeme klášter Stakna a pomalinku směřujeme do Lehu. Noční idylku narušuje jen celonoční asfaltování cesty před hotelem, takže ruch strojů utichá nad ránem. To pro změnu začíná hlasitá modlitba z místní mešity, kterou pak vystřídá buddhistická pudža.

Den 11 – Hurá do Čhangtangu za nomády

Je ráno a my opouštíme rušný Leh a míříme do studeného a tichého prostoru náhorní plošiny Čhangtang k podporovaným nomádům. Cestou se zastavujeme v TCV Ladakh v Čhoglamsaru a nakládáme bedny plné ovoce pro tibetské nomádské děti.

Cestujeme celý den, krásných a dlouhých sedm hodin – výhledy jsou ovšem majestátní. Sevřené údolí se postupně mění v otevřenou náhorní planinu, drobné vesničky střídají nomádské stany a pasoucí se stáda. A těch odstínů hnědé barvy, které umí tyto velehory vykouzlit! Kocháme se.

Večer přijíždíme do vesnice Hanle, největší a nejodlehlejší nomádské vesnice v indickém Čhangtangu a zároveň nejvzdálenějším místem, kam se můžeme k tibetským hranicím přiblížit. Ještě předloni byla tato oblast pro turisty uzavřená. Dnes spíme v místní „community hall“, domečku, kde se schází místní lidé. Jsou tu tři pokojíky s matracemi, takže máme větší pohodlí, než jsme čekali. Vesnice leží ve výšce 4 500 m n. m. a pořádně to cítíme v kostech i na plicích! Po večeři jdeme ještě navštívit děti v místní škole. Je tu největší ze tří nomádských škol, které spadají pod TCV – Tibetan Children Village a studuje tu celkem 180 dětí od 1. do 5. třídy! Studují a zároveň bydlí. Je půl osmé, venku šero, děti sedí na chodbě a mají samostudium. Všechny poslušně sedí a učí se! 

Den 12 – Kdo vyhraje? Oslava 44 výročí založení TCV školy v Hanle

Místní škola se na dnešek připravovala týdny. Proběhne oslava 44. výročí založení Tibetan Children Village v Hanle. Oslavy přilákaly nejen rodiče, ale i babičky i dědečky z širokého okolí s modlitebními mlýnky v rukou, oblečené v tradičních čupách

Všechny děti nastupují do průvodu kolem hřiště. První vlajkonoši v tradičních krojích nesou tibetskou a indickou vlajku a také vlajku s olympijskými kruhy. Po úvodních tancích a písních totiž nastávají závody v mnoha disciplínách. Běh na 80 metrů, štafetový běh, různé soutěže na koordinaci a postřeh. Ti nejmenší staví kostky, či mají závody v rychlosti oblékání.

Ještě před samotnými soutěžemi probíhá kulturní představení – děti ze všech tříd tancují a zpívají tradiční písně a představuje kroje z různých oblastí Tibetu. 

Součástí je také slavnostní inaugurace projektu „Výživa ProTibet“, která od letoška putuje k těmto nomádským dětem. Pan ředitel má v míse všechny druhy ovoce, které symbolizují vitamínový a výživový doplněk, který děti tak moc potřebují. Vše obvázané velkou stuhou s mašlí. Moderátor vyzývá Janču jako ředitelku české organizace MOST ProTibet, aby za potlesku všech mašli rozvázala. Tibeťané si prostě potrpí na oficiality. Projekt je inaugurován!

Následně probíhají soutěže a v jejich průběhu i vyhlašování vítězů, kteří dostávají spousty dárků. Děti si tento den náležitě užívají! A my také! Máme čestné místo v první řadě na tribuně, abychom vše krásně viděli! Další takový den bude zase až za rok

Bez této školy by stovky děti hluboko v Himálaji nemělo šanci se vzdělávat. Je úžasné, že škola funguje již 44 let a vedle klasického vzdělávání vštěpuje dětem hluboké morální a etické zásady do dalšího života. Laskavost, soucit a dobré srdce jsou tak základním kamenem tibetské kultury i nadále

Po slavnostním obědě odjíždíme do další nomádské vesnice – Nyomy. Cestou se zastavujeme v klášteře v Hanle. Most je v opravě, proto auty brodíme řeku. Na něco takového by čeští řidiči vůbec neměli nervy. Ti tibetští to zvládají… Je pozdní odpoledne, po dvou hodinách cesty si děláme  procházku v zapadajícím slunci a obdivujeme prostornost a odlehlost tohoto místa. Civilizaci nám ale večer nečekaně připomíná pouliční osvětlení, které zde ještě loni nebylo. Je na solární panely, je plně nabito a nedá se vypnout. Přes noc je tedy světlo, které nahradilo výhled na miliony hvězd, které tu ještě loni byly vidět. Bohužel pokrok nezastavíme a nomádi jsou rádi, že mají lampy…

DEN 13 – Mango je boží – aneb projekt Výživa ProTibet

Ráno navštěvujeme stařičké nomády, které máme zařazené v projektu Adopce ProTibet a spěcháme do školy TCV, kde i těmto dětem rozdáváme manga a melouny a otevíráme tak projekt Výživa ProTibet. Předškolní děti jsou z manga jako u vytržení a s vervou, s jakou se do nich pouští, jde poznat, že podobnou dobrotu opravdu nemívají často.

Procházíme ještě uličky vesnice a v jednom zákoutí je babička, která si za domem udělala ohýnek ze sušeného trusu a kousků dřeva, který posiluje přiléváním benzínu a na ohni v míse s rozžhaveným pískem praží tradičním způsobem ječmen na tsampu. Nemůžeme odolat a babičku asi půl hodiny pozorujeme a dokumentujeme. V centrálním Ladakhu už tento způsob nenajdeme, vše se začíná dělat ve velkém a s použitím strojů a techniky.

Přejíždíme další hodinku do třetí nomádské vesnice Sumdho, kde je zároveň i poslední nomádská škola pod záštitou TCV. Sumdho můžeme nazvat naší „domovskou vesnicí“, protože místní komunitu podporujeme už od roku 2008 a mnoho lidí známe jménem.

Zde na nás čeká ředitel TCV a představuje nám velký projekt rekonstrukce školy, který pro děti plánuje. Budova byla postavená v 80tých letech a od té doby nebyla rekonstruována. Má zbytečně velkou chodbu a naopak malinké temné učebny, kde se děti mačkají a nemají dostatek světla. Vše chce uvnitř přestavět tak, aby to bylo ku prospěchu dětem i učitelům a škola tak mohla fungovat pár dalších desítek let. Teď na to potřebujeme jen vybrat 200 tisíc korun…to zvládneme 🙂

Po obědě vyrážíme hledat naše nomády s jejich stády. Dnešní noc máme v plánu strávit mezi nimi!

Den 14 – Noc s nomády

Noc v téměř 5000 m n. m. v nomádském stanu – pro naprostou většinu přeživších je to zcela nezapomenutelný a život obohacující zážitek. Letos k nám je osud příznivý a nomády nacházíme u krásného jezera ve výšce pouze 4 700 m n. m.

Svítí sluníčko a my se jdeme projít k jezeru. Průzračný vzduch zkresluje vzdálenost, tak se z procházky stává „baby trek“. Ten ještě prodlužuje zuřivý hlídací pes, který chrání své stádo. Přichází večer a kozy a ovce se vrátily dolů k obydlí, které leží mezi jezerem a našim stanem. Musíme jít tedy velkým obloukem, abychom zůstali celí. Sluníčko zapadá, zvedá se vítr a teplota klesá k nule. Oblékáme si vše, co máme, a zalézáme do spacáků. Náš tibetský kamarád Karmala hlásí, že bude spát venku, vždyť je přece léto .

Noc je klidná, ticho narušuje jen štěkání psů strážících svá stáda. Při nočním čurání máme nad hlavou milióny hvězd a mléčnou dráhu. Tady naštěstí zatím solární panely instalované nejsou… Hvězdné nebe však už začíná být výjimečný zážitek…

Ráno nás čeká tradiční dojení koz. Jeden z nomádů vyčesává kozu a sbírá pašmínovou vlnu na prodej. Proces je to pro kozu poměrně bolestivý…  Naštěstí probíhá jen 1x ročně. A pro nomády je to jeden z hlavních zdrojů příjmů.

K snídani dostáváme místní jogurt a chleba ve vajíčku! Nomádi se o nás starají a projevují vděk za to, že díky českým dárcům a projektu Koza ProTibet tady ještě všechny rodiny hospodaří a žijí tradičním způsobem života.

Jako poděkování dostáváme spousty kataků a ručně pletené praky na hlídání stád (ty bohužel v Česku moc nevyužijeme). Loučíme se a obohacení o další nezapomenutelný zážitek pokračujeme dál do vesnice Sumdho. Všichni se chceme projít – ideálně z kopce dolů a tak vysedáme v sedle a děláme si krásný „baby trek“ podél potoka, kde se pasou jací. Za dvě a půl hodinky jsme v Sumdhu, tady nás čeká oběd a následná čtyřhodinová cesta zpět do Lehu.

A tak jsme pobyt s nomády zvládli, přežili a užili si na 100%! Bylo to intenzivní, daleko za komfortní zónou, dojemné a plné nových a obohacujících zkušeností.

Den 15 – Dvanáct překvapení

Čtyři dny ve výšce nad 4 500 metrů byly náročné. Únava však musí jít stranou, protože nás v Čhoglamsaru čeká CRO (Chief Representative Officer – zástupce tibetské exilové vlády). Chceme dojednat poslední detaily naší spolupráce a pobavit se projektech, které jsou pro tibetskou komunitu aktuální a akutní. Jako každý rok se jedná o projekt Koza ProTibet a podporu nomádské komunity a také o Otop ProTibet – topivo pro nejchudší rodiny na tuhou zimu.

V kanceláři nás vítá CRO pan Dhondup Tashi, asistent a účetní, ale také jedno překvapení – či spíše 12 překvapení. Shromáždili se zde totiž všichni Group Leadři – všichni starostové exilových kempů v centrálním Ladakhu, aby nám poděkovali za dlouhodobou podporu zdejší tibetské komunity a předali nám kataky, bílé šály. Mnoho z nich má dojemný proslov, pak musíme něco říci za MOST ProTibet my – Janča. Není to těžké. Ladakh je pro nás druhým domovem a s lidmi spolupracujeme už 16 let. Naše pomoc není nahodilá, ale koncepční a dlouhodobá, vycházející z potřeb těchto lidí, nikoliv nás. A naše práce je i našim posláním. Vazba s těmito lidmi je už tak silná, že je těžké ji přerušit, přesto o ni musíme pečovat, tak jako v každém jiném vztahu. Ujišťujeme je, že se budeme i nadále ze všech sil snažit Tibeťanům v Ladakhu pomáhat. Naše slova oplácí upřímným poděkováním všem českým a slovenským dárcům. Atmosféra je plná vděčnosti a dojetí, nejedno oko se zalesklo slzami…

Do Lehu se vracíme nejen s třiceti novými kataky, které v ČR chceme poslat dárcům, ale také s žádostí o podporu zcela nového projektu – zimní výukové školy pro 280 tibetských dětí v centrálním Ladakhu v rozpočtu přes 200 tisíc korun. Projekt probíhal roky, nyní přišli o sponzora. Cítíme závazek a tak se budeme snažit ze všech sil tyto peníze sehnat. Pro děti z chudých rodin je to zásadní věc, která pomůže udržet a rozšířit jejich znalosti i během dlouhého zimního období, kdy je klasická škola zavřená

Den 16 – Poslední ladacký den

Konec naší cesty se blíží. Poslední den v Ladakhu je akční, jako všechny ostatní. Organizujeme poslední věcí, dokončujeme administrativu, předáváme si s Tashim poslední dopisy od seniorů, děláme nákupy a loučíme se s Čhambou a Karmalou. V podvečer rozlučková večeře na terase v Lehu s výhledem na zasněžené hory a pak balení a hurá do postele, alespoň na pár hodin…

Den 17 – Setkání s ambasadorkou v Dillí

Budík nám zvoní brzy. Jedeme na letiště. Stále funguje to staré a malé, ale vedle se už staví obří odletová hala, z Lehu se má brzy stát mezinárodní letiště. Stoupáme a pomalu se vzdalujeme milovaným zasněženým horám. Dillí nás vítá se svými 43 stupni. Je tu horko a vlhko. Je to jiný svět, jiná realita. Výjimečně jsme ale sehnali za dobrou cenu hotel s bazénem! Venkovní teplota stále 43, ale voda krásných 36 stupňů. To člověk doma nezažije! Přes to všechno si dnešek užíváme na maximum! Letošní cesta se vydařila nad očekávání skvělé. Z dárců se vyklubali úžasní lidé a skvělá parta, která dohromady ladila a hýřila dobrou náladou. Je to těžce nasazená laťka pro roky příští…

Naši pracovní cestu v Indii zakončujeme velmi příjemnou návštěvou na České ambasádě v Dillí. Máme možnost setkat se přímo s paní ambasadorkou, úžasnou a milou paní, a probrat českou pomoc i situaci Tibeťanů v Indii. Cítíme velkou podporu vůči našim aktivitám a Tibeťanům a moc si toho vážíme!