„Téměř dva týdny po návratu jsem pořád plná radosti, klidu a vděčnosti za naše třítýdenní putování po Indii. Byla to moc krásná a intenzivní zkušenost. Tu intenzitu jsem vůbec nečekala, často jsem byla úplně zaplavená dojmy a emocemi.
První den v Indii byl pro mě šok. Věděla jsem, že je to jiný svět, ale ta směsice špíny, zápachu a hluku mě stejně překvapila. Už při výměně peněz, kupování sim karty nebo večeři v restauraci mi začalo být jasné, že čas tady plyne jinak, všechno trvá neskutečně dlouho, všechno se neustále komplikuje, ale zároveň všichni zůstávají v klidu, protože ono to vždycky nějak dopadne. Cítím se pobaveně, v kontrastu s mojí každodenní pracovní strukturovaností je to vlastně docela příjemná změna.
Když se snažím vybrat top zážitky, je to těžké, protože jich bylo hodně, ale uvědomuji si, že mají jednoho společného jmenovatele, a to jsou lidé – Tibeťané.
Nejvíc emočně nabitý byl pro mě třetí den naší cesty. Audience u jeho svatosti Dalajlámy byla krásná a rychlá. Zprvu jsem měla dojem, že se ten moment nedá vůbec zachytit a uchovat, ale bezprostředně po setkání jsem viděla, že všichni záříme jako žárovky. Kousek té energie si v sobě nesu pořád, hodně se k ní vracím a všímám si, že někteří lidé v mém okolí to naše setkání prožívají tak silně, že si dokážou ode mě kousíček toho světla nabrat. Tohle je pro mě úplně nová zkušenost, které úplně nerozumím, ale docela si užívám, že jsem pasivním prostředníkem předávání něčeho hezkého.
Samostatnou kapitolou jsou naše návštěvy tibetských škol. Nikdy bych neřekla, že jakákoliv exkurze ve škole může být intenzivním zážitkem, ale školy TCV a THF mi ukázaly opak. Znovu a znovu absolvujeme obřadné uvítání s předáváním khatagů, pijeme výborný sladký čaj a jíme sušenky v mnoha ředitelnách a zasedačkách. Proslovy ředitelů mají jedno společné – absenci výkonového zaměření a kompetitivnosti, na které jsme zvyklí v našich školách. Všichni kladou hlavní důraz na péči o lidské hodnoty, emoce a etiku, snahu vychovat z dětí šťastné, laskavé a soucitné lidi, kteří si budou navzájem pomáhat a budovat komunitu. Zdůrazňují, že vzdělávání nesmí být zaměřeno jen na racionalitu, ale musí se propojovat se srdcem. Všechno to podtrhuje pohled na krásné, roztomilé a evidentně spokojené děti, které se motají kolem a taky všude přítomné tabule s Dalajlamovými citáty o vzájemném respektu a laskavosti. Slova pana ředitele v Gopalpuru nebo děti zpívající tibetskou hymnu v Mussoorii mě zase dojímají k slzám. Je mi líto, že děti nemůžou žít se svými rodiči a učit se svůj jazyk a kulturu v běžných školách ve svobodném Tibetu, ale cítím obdiv k tomu, jak laskavým způsobem se komunita dokázala v téhle nelehké situaci zařídit a postarat se o děti. Jsem ráda, že jsme mohli mluvit taky s některými dospělými, kteří těmito školami prošli – to, že oni sami školy dále podporují nebo se do nich vracejí jako zaměstnanci (např. nadšený pan zubař) je asi tou nejlepší vizitkou.
Setkání s naší sponzorovanou slečnou Dicky bylo moc hezké a zároveň trochu rozpačité zřejmě hlavně kvůli jazykové bariéře. Uvažuji jestli ta situace setkání není vlastně pro děti příliš sociálně náročná, ale nenapadá mě, jak to udělat jinak. Tak doufám, že jsme naší návštěvou Dickyi moc nezatížili a upínám se k tomu, co na začátku naší cesty řekl Tenzin Tsondue, že on by zpětně viděl návštěvu sponzora jako důležitý osobní vklad, který z charity dělá budování vztahu a komunity. A to je asi nejdůležitější věc, ke které se chci dostat v téhle reflexi. Vždycky mi byla nesympatická moderní charita, která často slouží jen k občasnému zmírnění pocitů viny za vlastní konzumní život a odráží vlastně vysoce nadřazený postoj těch, kteří na to mají. Proti charitě vnímám jako cestu solidaritu – tedy uznání rovnosti a důstojnosti druhého člověka a napomáhání jeho emancipaci. Proto chci moc poděkovat Mostu pro Tibet a Tobě Jani především za to, že neorganizuješ charitu, ale buduješ úžasnou síť solidarity s tibetským lidem. Je moc hezké pozorovat Tvoje nadšení, srdečnost a autenticitu, se kterou děláš svoji práci. Díky, že ses o nás tak hezky postarala, obdivuhodně vyladila program a odpočinek, dodávala nám dostatek informací a zároveň i svobody, ať si děláme, co potřebujeme. Díky, že jsi přizvala skvělé spolupracovníky, hlavně Pemu a Dorjeeho s jeho schopností zařídit cokoliv. Bylo mi ctí Vás všechny poznat. A hlavně díky, že jsi zůstala vždycky laskavá, i když si umím představit, že to v té velké skupině někdy možná nebylo úplně jednoduché. Moc si toho vážím.“
