Tsundui Zangmo

„Tashi Delek,

jmenuji se Tsundui Sangmo. Když zavřu oči, slyším vítr, jak si pohrává s modlitebními praporky nad naší vesnicí Bar. Někdy ten vítr nese vůni čerstvě rozemleté tsampy, jindy chladný dech hor, který připomíná, že zima tu nikdy není daleko.

Naše vesnice leží v údolí Pin – krásném, ale drsném místě, kde život není snadný. Jsou tu jen tři měsíce v roce, kdy můžeme sklízet, co jsme zaseli. Moji rodiče celý rok tvrdě pracují na našem políčku. Země nás živí, ale jen tak tak. Sdílíme jeden dům s prarodiči a mými dvěma mladšími sestrami. V noci nás hřeje teplo jednoho ohně a blízkost jednoho druhého.

Odešla jsem do kláštera jako malá, možná v osmi letech. Pamatuji si, jak se mi třásly ruce, když mi maminka zaplétala vlasy naposledy. Nechtěla jsem plakat, ale slzy stejně přišly.

Dnes už jsem si v klášteře zvykla. Je to teď můj domov. Každé ráno nás budí ticho, které zní jinak než to doma – má v sobě naději a klid. Miluju, když se ráno otevřou okna a do učebny vpluje světlo, které hladí stránky tibetských knih. Tibetština je moje nejoblíbenější. Miluju psaní těch nádherných znaků, čtení starých příběhů a představování si, že jednou možná napíšu vlastní.

Ale abych byla upřímná, nejsem pořád jen vzorná mniška. Když máme volno, běžím s ostatními ven. Mám vlastní raketu a s radostí hraju badminton, až se náš dvůr rozezní smíchem a svištěním míčku. V těch chvílích se cítím svobodná jako vítr v našem údolí.

Někdy myslím na své rodiče. Vím, že se za mě modlí. A já se modlím za ně. Kéž jsou zdraví, kéž je úroda dobrá, kéž mé sestry dostanou stejnou příležitost jako já – učit se, růst, snít.

Náš klášter se snaží dělat, co může. Ale dobré vzdělání něco stojí. Učitelé přicházejí zdaleka a potřebují prostředky na cestu, jídlo, přístřeší. Já vím, že nejsem jediná, kdo se touží učit. Ale věřím, že když člověk otevře srdce, může změnit svět.“