Tsesang Dolma

„Tashi Delek,

jmenuji se Tsesang Dolma. Se svým mužem Dawou žijeme v hlíněném domku v táboře č. 2. Jsme jen my dva – žádné děti, žádní příbuzní, kteří by nám pomohli, když tělo slábne a dny se krátí. Naše rodina má jen dva členy a svět kolem se pomalu ztišil.

Když ráno otevřu oči, cítím v kolenou bolest, která mě provází už dlouho. Každý krok je těžší než ten předchozí. Mám problémy s tlakem a často se cítím slabá, někdy až tak, že se mi točí hlava. Můj muž Dawa už také nemá sílu pracovat. Jeho ruce, které kdysi dokázaly stavět, nést, tvořit, teď odpočívají většinu dne v klíně.

Žijeme prostě – s pomocí několika laskavých sousedů a s malou podporou z naší tibetské komunity. Ale i když si vážíme každého gesta, nestačí to na léky, na pravidelné kontroly, na klid v duši, který přichází, když víte, že máte zítra co jíst. Někdy se dívám z okna na hory a říkám si, že stáří je jako ladacký vítr – chladný, tichý, ale když se do něj zaposloucháte, nese v sobě i něhu.

Bez dětí je ticho v domě někdy až příliš hlasité. Oba se s Dawou bojíme, co bude dál. A přesto – i přes strach a slabost – se každý večer společně modlíme. Děkujeme za každý den, který jsme ještě spolu, a prosíme o trochu světla pro dny, které přijdou.

Naše přání není velké. Chceme jen žít zbytek života s důstojností – s trochou tepla a s klidem v srdci, že nejsme zapomenutí.“