Tsering Phuntsok

„Tashi Delek,

jmenuji se Tsering Phuntsok a je mi devadesát let. Žiji v exilovém táboře č. 2 v Lehu. Moje oči už dávno přestaly vidět svět, a uši slyší jen tlumeně – jako by se zvuky života proměnily v šepot modlitby. Kdysi jsem viděl daleké vrcholky hor, jejich sníh, který se třpytil v ranním světle, a slyšel smích dětí, jak si hrají na prahu domu. Teď všechno zůstává jen v paměti – v prostoru mezi tichem a dechem.

Moje rodina má pět členů. Jsou laskaví, snaží se o mě starat, ale vím, že to pro ně není snadné. Mé tělo už neposlouchá – nemohu sám chodit, jíst, oblékat se. Každý pohyb vyžaduje pomoc, a i když se snažím být vděčný, někdy mě tíží pocit, že jsem přítěží. Vidím to ne očima, ale srdcem: jejich únava, starost, láska i bezmoc.

Život v devadesáti letech je tichý. Dny se slévají, světlo a tma se pro mě staly jedním. Někdy sedím v koutě a naslouchám, jak venku fouká vítr, a v duchu si představuji, že se znovu procházím po ladackých kopcích, kde jsem vyrůstal. Vzpomínky jsou teď moje jediné oči.

Léky, které potřebuji, si často nemůžeme dovolit. Jídla je málo, péče je náročná. Moje rodina dělá, co může, ale stáří a chudoba jsou těžkým břemenem. Přesto věřím, že i v těchto posledních letech může být život důstojný – že člověk může odejít s pocitem, že byl viděn, slyšen a milován.“