Tsering Dolkar

„Tashi Delek,

jmenuji se Tsering Dolkar. Je mi 37 let a žiji s dětmi v Henle – malé osadě vysoko v horách Ladakhu, ve výšce kolem 4 000 metrů.

Kdysi tu bývala pole plná zeleného ječmene. Vítr voněl čerstvou zeminou, potůčky zpívaly mezi políčky. Dnes většina půdy leží ladem – voda mizí a s ní i život. Slunce pálí, zem praská, podnebí se mění a s ním náš svět.

Můj manžel zemřel náhle, když jsem čekala nejmladší dítě. Selhala mu játra po těžké žloutence. Zůstala jsem sama – se čtyřmi dětmi, bez příjmu, bez pomoci. 

Všichni máme hepatitidu. Já i mé čtyři děti. Nakazili jsme se ze špinavé vody. Nemáme peníze na běžné léky – naštěstí nám místní komunita pomáhá alespoň s tibetskou medicínou. Ta jediná nás drží nad vodou.

Nejstarší syn má 16 let a chodí do školy v Choklamsaru, nejmladšímu jsou teprve tři. Každý den se snažím nějak obstarat jídlo a dřevo na vaření.

Pracuji jako kuli – dělám těžkou práci na stavbách cest. Nosím kameny, hlínu, písek. Jsem vděčná za zdravé ruce, které bolí, a silnou mysl, která se nesmí zastavit.

Večer někdy pláču. Ne před dětmi – před nimi se snažím usmívat. Ale když usnou, v tichu, přijde tíha, se kterou nevím, co si počít.

Ráno zase vstanu. Nemohu jinak. Čtyři malé tváře mě potřebují. A já, i když jsem unavená k smrti, je pořád miluju víc než svůj vlastní život.

V létě roku 2025 mě objevili lidé z MOST ProTibet. Přivedl je lídr naší osady a s doporučením tibetské exilové vlády požádali o možnost mě podpořit. Neuměla jsem na to říct nic – jen jsem plakala.“