Tenzin Norlha

„Tashi Delek,

jmenuji se Tenzin Norlha. Narodil jsem se 24. srpna 2014 v Kailasapuře, v teplém městečku na jihu Indie. Když zavřu oči, ještě pořád cítím vůni mangových stromů, které rostou kolem našeho starého domu. Tam začal můj příběh – a i když byl někdy těžký, cítím, že mě vede dál.

Teď žiju a studuju v Tibetan Children’s Village v Gopalpuru, spolu se svojí starší sestrou Kungou. Sedíme spolu ve třídách, společně se učíme a když večer usínám v našem školním domově, slyším její tichý dech a vím, že nejsme sami – máme jeden druhého.

Moje nejoblíbenější barva je červená. Je to barva vlajících modlitebních praporků, barva radosti při školních oslavách… i barva zvláštního tepla. Můj nejlepší kamarád se jmenuje Lobsang. Hrajeme spolu carrom, někdy i dlouho do noci, dokud nám vychovatelé nepřipomenou, že zítra máme školu. Smějeme se a utíkáme do postelí. Takové chvíle mám rád.

Moje nejoblíbenější jídlo? Pizza. Vždycky říkám, že jednou budu kuchařem, a všichni v domově se tomu smějí. Ale já to myslím vážně. Chci umět vařit tak dobře, aby se lidé usmívali jen díky tomu, co mají na talíři. Miluju svůj nejoblíbenější předmět – tibetštinu. Učí mě, odkud pocházím, a připomíná mi kořeny, které nechci zapomenout.

Ale byly i chvíle, kdy jsem si přál, aby svět byl jiný.

V roce 2023 naše máma těžce onemocněla. Jednoho dne už neotevřela oči. Od té chvíle se svět změnil. Dům byl tichý.

Náš táta chtěl, abychom měli lepší budoucnost. V roce 2024 odjel hledat práci. Říká, že pracuje, aby nám pomohl, a občas si voláme. Když slyším jeho hlas, bolí to i hřeje zároveň. Chybí mi, ale vím, že dělá, co může.

Naštěstí máme naši tetu, která je mniška. Každou zimu si vezme volno z kláštera, přichází k nám a stará se o nás s takovou láskou, jako by byla maminka. A také máme prarodiče. Jejich dům je starý, ale plný laskavosti. V zimě se tam schoulíme u ohně a posloucháme příběhy o Tibetu – o horách, které jsem nikdy neviděl, ale přesto je znám srdcem.

Moje sestra má jedno oko trochu nemocné. Někdy si toho lidé všimnou. Já ale vidím, jak je silná. Když se usměje, mám pocit, že se rozsvítí celý pokoj. Učí se hodně, ví, že vzdělání je naše cesta.

A tak tu jsme – dva sourozenci, kteří se snaží jít dál. Studujeme, smějeme se, někdy pláčeme, ale nikdy se nevzdáváme. Věřím, že všechno, co prožíváme, nás jednou posílí.“