Tamding Thinle

„Tashi Delek,

jmenuji se Tamding Thinle. Narodila jsem se v Tibetu, ale od sedmi let žiji v Indii.

Přešli jsme tehdy s rodinou hory – jen s tím, co jsme unesli. Byl sníh a vítr, pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Celý můj život od té doby patřil zvířatům, nebi a zemi. Byla jsem nomádkou – s kozami, s ovcemi, s útulnými stany.

Dnes už ale sedím většinou u ohně, schoulená do přikrývky. Mám přes sedmdesát let. Moje kolena jsou nemocná, bolí mě i vstát. Pro vodu už nedojdu. A po pastvinách – tam mě teď nosí už jen myšlenky.

Můj muž zemřel před lety. Mám čtyři děti, ale každé žije jinde – i ony jsou nomádi. Jen jeden syn je poblíž a snaží se o mě postarat. Má malé stádo, asi dvacet koz. Není to mnoho, ale dělá, co může. Jsem na něm závislá – bez něj bych tu nepřežila.

Žiji ve stanu v Sumdu. Když zavřu oči, slyším vítr, který si hraje s plachtou, a cinkání zvonců koz, které se vracejí. Vím, že přichází večer, i když už nevidím slunce nad horami. Oheň praská pomalu, čaj se vaří dlouho – otopu není nazbyt. Ale je tu klid. Klid, který znám celý život. Klid, kterému jsem se naučila naslouchat.

Když si vzpomenu na všechny ty roky, vidím stíny stád, vidím děti, které rostly, vidím ruce, které dojily, vařily, tkaly a chránily. Moje ruce už dnes nedokážou mnoho. Ale modlím se – aby můj syn měl sílu. Abych mohla ještě chvíli tady být s ním.“