Sonam Dolma

„Tashi Delek,

jmenuji se Sonam Dolma, když mi byly dva roky, rodiče mě poslali z Tibetu do Ladakhu, do bezpečí, v náruči mé babičky. V té době jsme věřili, že odloučení bude jen dočasné. Ale život rozhodl jinak. Všechno, co jsem znala, zůstalo za horami.

Vyrůstala jsem v cizí zemi, bez písmen, bez školních lavic, ale s rukama, které uměly pracovat.

Celý život jsem stavěla silnice a domy – kameny, prach, pot, to byl můj každodenní svět. Díky laskavosti Jeho Svatosti dalajlamy jsme v Indii našli nový domov, útočiště, kde jsme mohli znovu dýchat.

Mám sedm dětí – čtyři dcery a tři syny. Všichni se už oženili a vdaly, kromě mé nejstarší dcery.

Ona je mým světlem. Celý život se starala o své sourozence i o mě, vzdala se vlastních snů, aby se mohla starat o druhé. Když se na ni dívám, cítím, že laskavost se dědí – i beze slov, i bez školy.

Poslední roky už jsou pro mě těžší. Lékaři mi zjistili tuberkulózu v koleni, a tak chodím s holí. 

Ale když ráno otevřu oči a slyším smích svých vnoučat, vím, že mám stále za co děkovat.

Nedávno jsem měla požehnání, které bych si nikdy netroufla vysnít – osobně jsem spatřila Jeho Svatost dalajlamu při jeho návštěvě v Ladakhu. Když jsem se před ním sklonila, cítila jsem, že všechny roky bolesti a odloučení se na chvíli proměnily v pokoj.

Žiji v malém hliněném domku, který voní čajem a vonnými tyčinkami. Každý den přichází moje dcera a  její přítomnosti mi připomíná, že život je dar, i když je prostý.“