Dawa Palzom

„Tashi Delek,

jmenuji se Dawa Palzom a narodila jsem se v Tibetu v roce 1944.

Tehdy byl život prostý – naplněný tradicemi, tvrdou prací a hlubokým spojením se zemí i lidmi.

Všechno mělo svůj rytmus – vítr na planinách, zpěv modlitebních praporků, ruce, které pracovaly s úctou k půdě. Myslela jsem, že takový bude celý můj život.

Ale ve 22 letech jsem se vydala na cestu, kterou nikdy nezapomenu. S odvahou a vírou jsem opustila svůj domov a vydala se pěšky přes hory do Indie. Bylo to putování plné sněhu, ledu a nejistoty.

Každý krok mě bolela zima i strach.

A přesto jsem šla dál – v pátém měsíci těhotenství, s dítětem pod srdcem.

V noci, když jsme odpočívali pod hvězdami, jsem hladila své břicho a tiše šeptala:

„Vydržíme. Musíme. Pro tebe.“

Byly chvíle, kdy jsem cítila, že už nemůžu, ale vždycky přišla jedna malá jiskra naděje – někdy v podobě slunce, které se na chvíli objevilo mezi mraky, jindy v úsměvu jiné ženy, která šla vedle mě.

Nakonec jsme dorazili do Indie – unavení, ale živí. Začátky byly těžké. Cizí země, nový život, všechno od začátku. Ale Bůh, osud či požehnání Dalajlamy mi dali sílu. Porodila jsem své první dítě – a s ním se zrodila i nová naděje.

Během let jsem přivedla na svět šest dětí.

Pracovala jsem tvrdě, aby mohly vyrůst v lásce a v hodnotách, které mi byly drahé – soucit, poctivost a víra. Dnes jsou všichni dospělí a každý má svůj domov a rodinu. Jsem na ně hrdá.

Po smrti mého manžela v roce 2008 přišlo těžké období.

Zůstala jsem sama, ale život mi dal dar – nejmladší dceru, která se po rozvodu vrátila domů se svým dítětem.

Dnes žijeme spolu. Ona se stará o mě, já o ni, a mezi námi roste malý život – moje vnouče.

Když ho sleduji, jak si hraje, připomíná mi to, proč jsem tehdy šla přes hory.

Když se ohlédnu, vidím, že moje cesta z Tibetu do Indie nebyla jen útěk.

Byla to pouť víry, vytrvalosti a mateřské lásky.

A i když mé tělo stárne, mé srdce zůstává plné vděčnosti – za každý den, za každé světlo, za lidi, kteří pomáhají těm, kdo nesou těžký osud.“