Kunga Palmo

„Tashi Delek,

jmenuji se Kunga Palmo. Je mi osmdesát let a žiji sama v Sumdu, malé vesnici vysoko v horách indického Himálaje. Když ráno otevřu oči, slyším vítr, jak si pohrává s modlitebními praporky zavěšenými nad mou střechou, a cítím vůni jačího másla, které se pomalu rozpouští v čaji. To je mé tiché štěstí.

Narodila jsem se v Tibetu, v krajině, kde se nebe zdálo být na dosah. Ale když jsem byla malá, všechno se změnilo. Utíkali jsme s rodiči přes hory, pěšky, s tím málem, co jsme unesli. Všechno ostatní – dům, země, přátelé – zůstalo za námi, v mlze. Od té doby je můj život putováním.

Celý život jsem byla nomádkou. Vedla jsem stáda přes pastviny, vařila čaj v jurtách, hledala vodu a dřevo, učila se žít z mála. Ale nikdy jsem si nestěžovala – země mi dávala, co mohla. Vítr mě naučil trpělivosti. Teď už moje nohy bolí a nemohu jít daleko. Už mě neuživí ani malé stádo, ani moje ruce.

Nemám žádný příjem. Jsem odkázaná na laskavost těch, kteří si na mě vzpomenou. Někdo mi přinese tsampu, jiný hrst rýže nebo trochu másla. Každý dar je pro mě jako požehnání. I když jsem sama, když si večer zapálím máslovou lampu a šeptám mantry, necítím se opuštěná. Cítím v srdci vděčnost. Za každý den, kdy se mohu napít teplého čaje. Za každý pohled do hor. Za ticho, které není prázdné, ale plné života.

Někdy mám pocit, že i ten nejprostší život může nést hluboký smysl. Možná právě v tom, že jsme tu jeden pro druhého.“