Rinzin Wangmo

Tashi Delek,

jmenuji se Rinzin Wangmo. Je mi osmdesát let a žiji v Sumdhu, v horách Ladakhu.

Narodila jsem se v Rutoku v západním Tibetu. Tam jsem vyrůstala, tam jsem se vdala, tam jsem si myslela, že zestárnu. Ale osud všechno změnil. Když začala okupace, museli jsme utéct. Přes hory, přes mráz, přes vyčerpání.

Pamatuji si to ticho sněhu pod nohama. A ticho v srdci, když jsme nechali všechno za sebou.

Došli jsme sem. Do země kamene, slunce a větru. Do Ladakhu. A začali znovu, jako nomádi. S dětmi, kozami, stanem. A pracovali jsme. Roky a roky. A teď?

Teď už nezvládnu moc. Často mě bolí hlava, silné migrény mě přibijí k rohoži, nedokážu se hýbat, všechno se se mnou točí. Někdy ztrácím rovnováhu i při chůzi. Jako by se země pod nohama stále hýbala, i když já už nikam nejdu. Mám i potíže se žaludkem, s trávením – někdy nemohu téměř nic sníst.

Žiji teď se svou dcerou, která se o mě stará. Je také nomádkou, ale těžce ji zasáhla ztráta jejího muže. Je sama se dvěma dětmi, i když ty už jsou nyní daleko, na internátní škole TCV. I přesto se každý den snaží udržet náš život pohromadě. Vaří, topí, nosí vodu, stará se o mě. A já se snažím nezaclánět.

Mám ještě jednu dceru – je mniška. Je nemocná, její tělo jí tolik nedovolí, a vídáme se málo. Ale když zavřu oči, cítím její přítomnost. Matky mají zvláštní schopnost vědět.

Někdy sedím venku, v tichu, a vnímám hory. Vědí všechno. Jsou tu déle než my. V jejich stínu se cítím klidná.

Každý den je dar. I když bolí.“