Dhondup Sangpo

„Tashi Delek,

jmenuji se Dhondup Sangpo a se svou ženou Tashi Lhamo, žijeme v malé vesničce Sumdha v Ladakhu.

Žil jsem se v Tibetu, nedaleko posvátné hory Kailáš. Byla to země, kde měl každý kámen jméno a ticho mluvilo hlasitěji než slova. Ale pak přišla invaze. Se stádem koz a malými dětmi jsme utekli přes hory do Indie.

Nechali jsme za sebou všechno. Všechno – kromě života.

Usadili jsme se v Ladakhu a živili se jako nomádi. Stany, pastviny, dlouhé zimy, tání, přesuny. Roky běžely, děti rostly, kozy se rodily a umíraly. A my šli dál.

Dnes už je ale tělo slabé. Už nevydrží. Už nemohu chodit tak daleko, jako dřív. Stáda už nemáme. Není v nás síla se o ně starat. Jen občas si spolu sedneme před dům, díváme se na hory a mlčky vzpomínáme.

Moje žena měla před pár lety infarkt. Od té doby je její tělo ještě křehčí, potřebuje odpočívat. Přesto se stále stará o domácnost, jak jen může.

Máme čtyři děti, všechny jsou nomádi jako jsme byli my. Ale sami nemají dost, aby nám mohli posílat podporu. V horách je život těžký pro mladé, natož pro staré.

Snažíme se žít z mála. Z útržků úrody, z pomoci, která někdy přijde od lidí z vesnice.

V létě 2025 nás v Sumdu navštívili zástupci organizace MOST ProTibet, kteří přijeli na doporučení tibetské exilové vlády a TCV. Řekli, že o nás ví. Že ví, že jsme celý život pracovali, a že teď potřebujeme oporu. Ta chvíle nám připomněla, že nejsme zapomenutí.“