Karma Dorje

„Tashi Delek,

jmenuji se Karma Dorje. Je mi přes 60 let a žiji s manželkou v osadě Hanle, vysoko v ladackých horách.

Narodil jsem se ještě v Tibetu, v oblasti Rutok. Když přišla armáda, utíkali jsme s rodinou přes hory. Dny strachu, noci zimy. Přežili jsme. Usadili jsme se v Henle a znovu začali od nuly – jako nomádi, s kozami, stany a důvěrou v sebe.

Celý život jsem pásl stáda. Znám rytmus větru, znám tvář každé hory, znám, jak zima voní dřevem a jaké to je, když má člověk hlad.

Jenže stáda nám v zimě pomřela. A co zůstalo, nestačí. Máme už jen šest koz. Je to málo – pro život, pro důstojnost, pro jídlo.

Tak jsem šel na stavby. Kameny, asfalt, pot a ruce, které se ráno nechtějí pohnout. Byl jsem kuli – nosič, dělník, pomocná síla na silnicích. Dlouho. Ale teď už ne. Říkají, že po šedesátce je tělo slabé. Že nemám výdrž. Že neudělám tolik jako mladí. A tak mě přestali volat.

Moje žena, je jí 59, dělala stejnou práci. Ale letos ji už také nevzali. Není už odkud brát sílu. Jen odhodlání nějak to vydržet.

Máme čtyři děti. Dvě se oženily a žijí jinde – samy moc nemají, a tak nám nemohou pomoct. Dvě další ještě studují. Jedna z dcer se už učí na zdravotní sestru – až dokončí školu, třeba nám bude moci trochu přispět.

Věříme v to. Děti jsou naše naděje.

Někdy se ptám sám sebe, kolik toho ještě uneseme. A pak se zhluboka nadechnu. Podívám se na hory. Jsou tu pořád. Mlčky, klidně, silně. Drží mě.“

Pana Karmu jsme navštívili v létě 2025 na doporučení zástupců tibetské exilové vlády v Ladakhu. Přivedli nás k němu jako k člověku, který celý život pracoval, ale dnes už nemá sílu a prostředky pokračovat sám. Jeho tichá důstojnost, vyčerpané ruce a přesto laskavý pohled zůstávají v srdci dlouho po odchodu z Hanle.