Lidé větru na střeše světa – článek Koktejl

Kdo jsou Čhangpové

Etnicky spadají nomádi do skupiny tibetsky mluvících Čhangpa (doslova „Seveřané“). Oblast jejich pobytu tvoří především oblast Čhangtangu, rozsáhlé (700 000 km²) náhorní planiny, která sahá od západního Tibetu po jihovýchodní Ladakh v Indii. Od roku 2011, kdy probíhalo sčítání lidu, ubylo více než tisíc Čhangpů v samotném Ladakhu. Živí se pastevectvím smíšených stád koz, ovcí, jaků a koní a provozují tzv. transhumantní pastvu mezi letními a zimními pastvinami. Představují primárního dodavatele pašmíny pro světový módní průmysl (jedna koza vyprodukuje v průměru asi 250 g jemné podsady ročně). Už samotná čísla naznačují, že se jedná o malou a velmi zranitelnou zejména buddhistickou komunitu, která přesto významně ovlivňuje globální módní průmysl a zároveň drží při životě unikátní vysokohorský ekosystém.

Ticho a prostor

Čhangpové žijí velmi rustikálním a jednoduchým způsobem života. Je dech beroucí, jak náročným podmínkám odolávají – sucho, nadmořská výška, silný vítr a mráz. Jsou zcela závislí na svých stádech. Aby prosperovali, obracejí se také pro ochranu svých stád k ochráncům hor. Jejich svět je tvořen obrovským prostorem velehor a tichem bez civilizace.

Himálajské karavany

Ještě před sto lety byl Čhangtang jedním z motorů tibetské ekonomiky. Antropologické a historické studie popisují, jak nomádi zásobovali kláštery i města. Stáda jaků zajišťovala mléko, maso, vlnu a tažnou sílu, ovce a kozy dodávaly vlnu a jemnou pašmínu a nomádi se svými karavanami kontrolovali solnou a vlnařskou trasu mezi Ladakhem a centrálním Tibetem.

Čhangpové migrovali podle přesných časových rytmů. Transhumní cyklus byl sladěn s lunárním kalendářem klášterů a důležité přesuny se plánovaly tak, aby se rodiny mohly účastnit klášterních festivalů, obřadů a darů horám a rituálů pro ochranu stád.

Po velké politické změně v Tibetu a uzavření hranice po roce 1959 se tradiční migrační trasy mezi Ladakhem a Tibetem přerušily. Nomádi, kteří běžně přecházeli přes dnešní čínsko–indickou hranici, najednou museli zůstat na indické straně.

Tyto okolnosti vedly k ukončení velké části transhimálajského obchodu se solí, způsobily silnější závislost na prodeji pašmíny a státních dotacích a zapříčinily postupné omezování pohybu kvůli militarizaci hranice.

Klášter je střed mandaly

Klášter Korzok (tradice Drukpa) stojí na břehu vysokohorského jezera Tso Moriri a je duchovním centrem pro nomády z okolních pastvin. Každoroční festival přitahuje stovky Čhangpů, kteří přicházejí v plné nomádské parádě – s jaky ověšenými barevnými střapci.

Buddhismus Čhangpů má dvojí tvář. Na jedné straně se věnují odříkávání modliteb, používají modlitební mlýnky, korálkové maly a odříkávají mantry. Na druhé straně zde existuje silná víra v horu jako živou bytost, věří v ochránce krajiny a pomstychtivé duchy, kteří trestají.

Kam pohnout stáda, kdy se stěhovat, zda přijmout nabídku práce v armádních stavebních jednotkách, zda se oženit, u všech těchto rozhodování hraje víra v bohy hor stejně velkou roli jako aktuální ceny vlny nebo počasí.

„Možná jsme rozzlobili horské božstvo“

Za vzorovou ikonou současných nomádů lze považovat Tsering Chonchum, jednu z mála žen – majitelek stád jaků v údolí Hanle. Tsering žije ve výšce kolem 4 200–4 500 m, v oblasti, kde Čhangpové tradičně vychovávají a rodí své děti a chovají vysoce ceněná stáda. Uvádí, že poslední roky je mnohem teplejší klima a jaci, ovce i kozy mají kratší, řidší srst, jsou slabší, méně dojí a produkují méně vlny. Příjmy z jaků jí během několika let znatelně klesly, a to v regionu, kde jaci představují velkou část rodinného rozpočtu. Zmiňuje, že snižující se úroda pastvin znamená, že pastýřských rodin je tu asi o 40 % méně než dříve. Fenoménem také je, že mnoho mladých mužů z nomádských rodin přechází do práce pro armádní silničáře, státní instituce nebo observatoř v Hanle – včetně jejího vlastního syna. Střední a starší generace nomádů zůstává nahoře. I ženy jako Tsering někdy pasou svá stáda samy a muži pracují u měst.

Tsering stojí doslova na zlomu tří světů. Tradičního nomádství, světa moderní ekonomiky a třetího světa změny nebo-li klimatické krize.

„Když neprší ani nesněží včas, asi jsme rozzlobili horské božstvo.“

Nomádů ubývá, čísla mluví jasně

Antropologické a sociologické studie z posledních dvou desetiletí ukazují několik trendů. V Ladakhu zůstává kolem 1 200 nomádských pastevců, zatímco celková populace regionu roste. Mnoho rodin se usazuje ve vesnicích, kde staví kamenné domy a kombinuje pastevectví s turistikou. V řadě táborů nahradily tradiční stany rebo z jačí vlny levnější armádní plachty, protože je méně vlny a práce žen se přesouvá k námezdním aktivitám. Starší generace není gramotná a pokud by sestoupila z náhorních planin, ocitla by se na okraji společnosti v chudobě. Nomádi obecně mají velmi nízké příjmy, omezený přístup ke zdravotní péči a školám, a zároveň velmi silnou závislost na cenách pašmíny a státních dotacích.

Vyhlídky do budoucna

Nerozporovatelným trendem je pokračující odliv mladé generace nomádů za vzděláním. Hledání dobře placených míst v armádě a turismu je předpokladem pro to, že se mladá generace na planiny nevrací. Chřadnoucí stáda a častější kombinace pastevectví s další obživou proměňuje ráz nomádského života s ohledem na okolnosti klimatické, sociální i ekonomické. Přerod tradičního nomádství v „polo-nomádský“ režim, kdy je část rodiny ve vesnici, část sezónně na pastvinách, se stává běžným trendem. Je zjevné riziko, že nomádský způsob života Čhangpů může v horizontu jedné generace prakticky zmizet, pokud se klimatická a ekonomická trajektorie nezmění.

Protože stáda v zimě čelí kritickým podmínkám, dochází někdy k fatálním škodám na jejich životech. To ohrožuje pobyt komunit nomádů na planinách. Do obtížně přístupných oblastí Hanle, Sumdho, Puga a Nyoma plyne preventivní podpora z Česka již dvacet let. Drobnou pravidelnou intervencí MOST ProTibet ve spolupráci s tibetskou exilovou vládou dochází k oddalování odchodu negramotných nomádů z planin. Nákup koz a krmiva pro stáda pro nejchudší nomádské rodiny je prevencí jejich odchodu na okraj společnosti. Díky zimním školním programům pro stovky dětí se mladé generaci dostane během nejtvrdších zimních měsíců vzdělání i teplé jídlo poblíž jejich domovů. Mnoho Čechů již ví, že česká stopa v Himálaji není jen turistická, ale je to stopa solidarity a pomoci.

Lidé větru na střeše světa Čhangpové: Jak se žije tibetským nomádům – Koktejl.cz